Spisovatelské pokusy jedné amatérky

Odkazy na oblíbené stránky

Hollis

Hollis... Její povídky mé k mnohému inspirovaly. Je to můj FF vzor.

Scrivere.ic.cz

Stránky, kde též najdete mé psaní, akorát v kolektivu skvělých lidí.

OurStories

Nezávislé povídky neprofesionálních spisovatelů

Stmivani.eu

Stránky o knihách Stephenie Meyer

Statistika

Autumn in the Spring

Autumn in the Spring - 1. kapitola

Vím, že mi to trvalo, ale je příšerné ze sebe něco vymáčknout. Navíc tohle je příšerně nudné, žádná akce. Samozřejmě vás tím nechci odrazovat od čtení, ale v prvních kapitolách asi nic úžasného nebude. Tohle je takové seznámení s domem a s jeho obyvateli.

Cestou z New Yorku jsem více dávala pozor na budovy a dominanty města. Troubení řidičů mě vždy upozornilo na zelenou, a když už jsem nereagovala ani na to, máma do mě strčila. My dvě s babičkou jsme každé léto někam jely. Ale teď jsem věděla, že je to na pekelně dlouhou dobu. Navíc jsem se lehce bála toho, co mě tam čeká. Sourozence jsem neměla nikdy a Ian se zdráhal mluvit o starších dvou.

„Zastav, budu řídit,“ vzdala to máma.

Udělala jsem přesný opak. Přidala jsem plyn a oči zapřela do silnice před sebou. „Město skoro končí. Jsem v pohodě.“

„Fajn,“ zabrblala si pro sebe a v tom momentě jí začal zvonit mobil. Viděla jsem, jak se její pohled rozzážil, když spatřila displej. Protočila jsem po několikáté oči. Chovala se jako mé zamilované bývalé spolužačky.

„Ahoj, miláčku,“ pozdravila ho. Nasadila ten příšerně milý tón, který mi drásal uši. „Jsme na cestě. Zpozdily jsme se, takže teprve opouštíme New York, ale neboj večer nás tam máš.“ Ztočila jsem oči zpátky na vozovku a snažila se neposlouchat jejich hovor. U srdce mě bolestně píchlo, když jsem si vzpomněla, co je za mnou.

„V Toledu?“ upoutal mě jejich hovor. „Myslím, že by to šlo. Ale budeme tam až po deváté. Tak skvěle. Nevíš, kde bude?“ Asi jsem si myslela, že tahle část bude zajímavá. Nebyla. Odklopila jsem uši spíše na dálnici. „Počkej vlastně, musím se zeptat řidiče,“ položila mi ruku na rameno. „Vadilo by ti, kdybychom v Toledu po cestě vyzvedly Ianova otce? Má tam nějakou akci s přáteli,“ pousmála se.

Zakroutila jsem hlavou. Všechno mi to přišlo tak normální a obyčejné. Hlasitě jsem si povzdechla, a když to položila, zapnula jsem rádio, aby v autě nepanovalo ticho. Auta nás předjížděla a mě to začalo štvát, přidala jsem a povolenou hranici nechala za sebou. Splynula jsem se silnicí. Podle navigace jsem jela do té díry lvové.

„Uvidíš, že se ti tam bude líbit. Kolem jsou jen lesy a pole, ale když chceš do většího města, tak to trvá maximálně patnáct minut cesty. Peyton a Josh tam chodí do školy. Tedy teď už mají také prázdniny. Internet tam budeš mít, svůj notebook máš. Pokoj máš sama, stejně jako každé Ianovo dítě. Když se nebudete mít rádi,“ neušel mi její zklamaný tón, pravděpodobně se s tím faktem už smiřovala, „tak se sobě budete snadno vyhýbat.“

Její tón přecházel v důvěrnější. „Alex a Ryan se vztekali, když si mě Ian našel, ale nakonec se uklidnili. Ti mladší si na svou matku tak moc nepamatují, jako tihle. Ale oba dva si jdou po svých. Alex jde do posledního ročníku střední a Ryan dokončil první rok na vysoké.“ Zrovna tohle mě moc neuklidnilo. Nešlo o mě, ale spíše o mámu. Ona si nezasloužila rozbroje. A tihle jí podle všeho mít v lásce nebudou.

Knoflíkem na rádiu jsem zvýšila hlasitost a opřela se více do sedačky. Jednu ruku jsem odendala z volantu a začala si kousat nehty. Kousání do rtu už nestačilo. Pohledem jsem spíše sledovala dění kolem silnice, než-li cestu. Zelená pole se vyskytovala pořád častěji a měst ubývalo. V žaludku jsem cítila kámen, kterýse propadal s každým dalším kilometrem. Netušila jsem, co se to se mnou děje. Obvykle mě něco jen tak nerozházelo a tohle skutečně nebyl krok, velký jako Amerika. Pouze dva měsíce, vlastně skoro tři a jedu zpět.


„Pojď se mnou,“ rozhodla máma, když jsem zastavila u chodníku naproti nějakého klubu. Nevypadal jako jeden z těch newyorkských, ale vzhledem k tomu, pro koho jsme se zde zastavily, nebylo vidu. Klub Jaguár hlásal zářivý nápis do tmy, která nás lehce obklopovala, protože všude zářila jiná světla města.

„Proč?“ zeptala jsem se otráveně.

„Neseznámím vás v autě, to dá rozum,“ vysvětlila mi v rychlosti a vystoupila. Zakňourala jsem a nechala v klíče v zapalování. Vystoupila jsem na své straně a opřela se o dveře. Máma už stála před dveřmi a vcházela dovnitř. Zhluboka jsem nasála noční vzduch. Vonělo to tady méně zvrhle než v New Yorku. Zvrátila jsem hlavu k nebi a pozorovala jeho zatažené potemnělé černo. Kupodivu mi odpovědělo. Na tvář mi skáplo pár kapek a já se blaženě usmála. Krásně chladily na mém rozpáleném obličeji.

„Pojďte, Walte. Auto je táhmle,“ uslyšela jsem mámu a usmála se. Sklopila jsem hlavu a sledovala jí, jak za paži táhne čiperného muže k autu. Pod pojmem 'Ianův otec' jsem si představovala vetchého staříka, který je vhodný na starobinec. Ne, že bych já ho tam chtěla dávat. Tento muž měl v ústech doutník. Na sobě černé sako a k tomu kalhoty stejné barvy. Vlasy mu lehce šedivěly, ale podle všeho to byl místní lamač srdcí postarších žen. Pousmála jsem se a stoupla si k nim zády. Párkrát jsem se prodýchala, protože jsem dnes byla ovlivněna jakou látkou, která mi zabraňovala myslet normálně. Cítila jsem se jako po požití většího množství alkoholu.

Přetočila jsem se, když byly pouze asi pět kroků od auta. Doutník zmizel a on teď šel rovně s úsměvem. Teď jsem si všimla jeho vrásčité tváře, léta se na něm přeci jen podepsala.

„Walte, tohle je má dcera Delian,“ poukázala na mě.

„Říkej mi Walte, děvče,“ usmál se na mě vlídným tónem, který bych od něj nečekala.

„Těší mě,“ přijala jsem jeho ruku. Kůži na ní měl hrubou od práce.

„Mě taky. Tak jedeme? Už je celkem pozdě.“

Obdivně jsem na něj pohlédla, jak dokáže po prvním setkání být takhle uvolněný. Usmála jsem se ustoupila zpět k autu. Pan Styron obešel auto a po protestech se stejně usadil na mámou nabízené místo spolujezdce vepředu. Máma se pokojně usadila vzadu, čemuž jsem se dost divila, vzhledem k tomu že tam se nevešlo absolutně nic. Vypléct se z města mi dalo práci, protože s cizím člověkem na palubě, který mě sleduje, mi bylo nepříjemně. Úlevně jsem uvnitř vydechla, když jsem opouštěla Toledo.

Silnice tímto směrem z města, byla skoro prázdná. Město zůstalo za námi a před námi byla pouze pustina. Ke všemu černá. Bez navigace bych to mohla rovnou zabalit.

„Jaká byla cesta, Kendro?“ protrhl po deseti minutách ticho spolujezdec.

„Všude plno aut. Dalo nám práci se vymotat i ze samotného New Yorku. U Clevelandu jsme chytily kolonu. Nějaká auta do sebe nabourala.“

„Řidiči dnes řídí jako prasata,“ pronesl bez rozpaků. Zasmála jsem se pro sebe a zpomalila. Doufala jsem, že si toho nevšiml. „New York je také město plné hříchů,“ dodal nesouhlasně. Na truc jsem zase přidala, protože jsem nesnášela, když někdo pomlouval mé město. Ti dva se dále bavili na téma řidiči a já se věnovala cestě.

Podle navigace už jsme byli za polovinou cesty mezi Toledem a domovem. Detroit přestal být značený, protože také zůstal někde za námi. Oči se mi začínaly klížit a ti dva občas něco prohodili, jinak na tě také padla únava.

„Tady odboč,“ přerušil spavé ticho v autě pan Styron.

Se zvednutým obočím, což v šeru auta nebylo vidět, jsem se na něj podívala.

„Je to kratší, povedu tě.“

Další věc, kterou jsem nesnášela. Změny plánu a když mi někdo kecal do řízení. Úmyslně jsem nestihla zabrzdit a obočku přejela.

„Tudy budeš muset přes Saginaw a docela si zajedeš,“ řekl mi bojovně. Zezadu něco koplo do opěradla mého sedadla. Hlasitě jsem si povzdechla a zastavila. Za mnou v pruhu nikdo nejel. V noci kolem projelo občas pár kamionů, ale povětšinou jsme měli silnici pouze pro sebe. Couvla jsem pár metrů a jela po menší silničce uprostřed lesů. Občas světla osvítila divná stavení, ale hned jsme je přejeli.

„Tady zaboč doprava,“ vedl mě, jak slíbil, ale pozdě. Prudce jsem zabrzdila a zase couvala. Podívala jsem se do zpětného zrcátka, kde mě oslepila dvě světla. Zůstala jsem stát, protože blinkrem značil, že jede tam, kam jsem měla jet já. Přejel a já konečně mohla odbočit správně. To auto jsem po chvíli dohnala, protože jel pomalu. Auto sebou lehce hodilo a já poznala proč. Silnice nebyla zrovna rovná. Zpomalila jsem a pečlivě jsem se dívala na silnici, ve které byly vymleté díry.

„Jeď za nim,“ poradil mi místo toho, aby mě vedl.

„Cože?“ vytřeštila jsem oči a zmáčkla pevně volant. Měla jsem se na něj vykašlat a zůstat na dálnici.

„To je Ryan.“

„Aha,“ řekla jsem vyrovnaněji.

Následovala jsem auto před sebou. Zrcátko měl potemnělé, takže jsem řidiči neviděla do tváře, ale podle světel, kterými jsem ho osvěcovala, jel sám. Lesy řídly, až se kolem rozkládaly pouze pole. Přes přední okno přestávalo být vidět pod průtrží, která padala z nebe.

Zapnula jsem stěrače, ale chvíle nepozornosti stačila, abych ihned v rychlosti zabrzdila. Trhlo to se mnou a pas se mi zaryl do těla. „Sakra!“ nadávala jsem. Zlostně jsem se podívala na toho idiota před sebou.

„Tady se musí pomalu, opravují most,“ obhajoval ho a já dostala chuť vystoupit a jít pěšky zpět domů.

Počkala jsem, dokud nepřejel přes krátký most a poté ho následovala. Prudce odbočil a rozjel se mnohem větší rychlostí než do teď. Ani náhodou jsem mu nevěřila. Opatrně jsem ho následovala, ale ne tak, abych mu tvrdla za zadkem. Zároveň jsem ho ale nenechávala ujet mi. Silnice zde se honosila novým asfaltem. Podle neporušené linie od úpravy neuběhlo hodně času.

„Už jen asi dvě míle,“ informoval mě smířlivým tónem. Ulevilo se mi. Teď už jsem jen chtěla ulehnout. Auto přede mnou přidalo a zmizelo za zatáčkou. „Už to nemůžeš minout, tahle silnice vede přímo k domu.“

Zpomalila jsem na svou rychlost, abych si mohla prohlédnout okolí. Lesy byly hustější a občas vykoukl nějaký výkroj, kde vedla dlouhá louka dozadu. Už jen stačilo si počkat, kdy vyleze nějaký šílenec s motorovkou. Přede mnou se cosi zablésklo. Otevřená brána odrážela odlesky světel. Silnice za bránou se stáčela doprava. Mírně jsem se zajíkla, když jsem spatřila jejich dům. Našemu malému bytečku v NYC se to nedalo rovnat. Okolo byla zahrada a z domu vystupovala terasa. Dům se vysoce tyčil.

„Objeď dům zleva ke garážím,“ navigoval mě a já ho uposlechla. Zírala jsem nad délkou, kterou se táhl dozadu. Dům vzadu pokračoval užším kusem. Dvě vrata garáže byla otevřená a uvnitř se svítilo. Stihla jsem jen zahlédnout obrys muže, který zmizel za dveřmi napravo. Nikdo mě nezastavil, tak jsem zajela dovnitř. Vypnula jsem motor a uvolnila se. Konec té strastiplné cesty.

Kromě mě všichni vystoupili. Chvíli jsme poslouchala to příjemné ticho a aklimatizovala se. Někdo na mé straně otevřel dveře. Myslela jsem, že je to máma, ale Ian se na mě zazubil a nabídl mi paži. Děkovně jsem jí přijala a vystoupila z vysokého auta. Za celou cestu jsme se pouze zastavili před Clevelandem pro palivo. Nohy jsem měla nepříjemně ztuhlé. „Přežila? Nebo tě můj otec zabil?“ vtipkoval. Několikrát u nás i přespal, tudíž jsem se s ním docela znala.

„Nu, myslel jsem, že mi občas jednu vrazí, ale udržela se,“ křikl z druhé strany auta a já provinile klopila oči.

Ian se zasmál a pustil mě, aby se mohl přivítat s mámou. Ze zadních sedadel jsem vzala svá zavazadla, tentokrát na poprvé všechny unesla. Zezadu jsem obešla auto a viděla Iana, jak zírá na kufr a mámu, která se potulně usmívala, čímž se ho snažila mystifikovat. I přes únavu jsem se pousmála a zastavila vedle. „Vítej do rodiny.“

Šla jsem dál a žasla nad vybavením garáže. Nejméně čtyři luxusní auta, nepočítajíc naše.

„Zavedu tě do pokoje,“ nabídl se pan Styron.

„Děkuji,“ zívla jsem.

Tiše se zasmál a šel stejně, jako dříve neznámá postava. V garáži bylo chladněji, ale dům byl příjemně ohřátý. Všude bylo temno, akorát slabé světlo z jiných místností nás vedlo. Postava přede mnou zpomalila a Walt mi vzal dvě tašky. Zdráhala jsem se, ale po té, co mě napomenul, jsem ho nechala. Zamířil na schodiště, které konečně osvítil. Bylo z hnědého dřeva a působilo masivně.

Namáhavě vyšel nahoru a já ho následovala opatrnými nejistými kroky. Nahoře se táhla dlouhá chodba, ale jen po pravé straně byly dveře. Pokračoval zhruba do poloviny chodby, na kterou se napojovala další a do té zabočil. Dovedl mě až k posledním dveřím.

„Tady je další schodiště. Nechtěl jsem tě táhnout přes celý dolejšek. V pokoji máš koupelnu. Po domě tě provedeme zítra. Teď dobrou noc,“ popřál mi šeptem. Ostatní dveře asi vedly do dalších ložnic. Otevřel dveře, rozsvítil a položil zavazadla na stranu. Walt prošel kolem mě a zanechal mě v prázdném pokoji. Potichu jsem zaklapla dveře a rozhlédla se po pokoji. Byl o trošku větší než v New Yorku a byl moderněji zařízen. Napravo byla velká rozevřená šatna, momentálně zcela prázdná. Na levé straně byly dveře, ale jelikož jsem málem neučinila ani ten krok k posteli, vykašlala jsem se na to. Zašátrala jsem za sebou a zhasla světlo.

Dobelhala jsem se k posteli a svezla se oblečená a obutá na ni. Nějaké emoce či názory na nový domov zůstaly zapomenuty v mém pochrupování.


V krku mi pulzovala nepříjemná bolest. Z hrdla se mi vyprostil osten a vyšel pootevřenými ústy. Plně mě ochromila tajemná tma kolem. Přitáhla jsem k tělu postupně nohy a shodila z nich boty. Pomalu jsem se vysoukala k čelu postele a odkopala deku. Pod ní jsem se schoulila do klubíčka a znovu upadla do spánku.


Můj mozek se vzpamatovával ze spánku. Zívla jsem a podívala se na hodinky, které jsem si nestihla sundat. I přes to jak pozdě jsem šla spát, bylo brzy. Posadila jsem se na posteli a rozhlédla se. Poprvé jsem viděla svůj pokoj v denním světle. Abych si protáhla ztuhlý krk, ohlédla jsem se přes rameno na zadní zeď, kterou pokrývalo jedno velké okno. O rám postele jsem se vyšplhala do kleku a vykoukla z okna.

Od této doby nesnáším zelenou, rozhodla jsem se. Kam mé oko dohlédlo se rozprostíral les. Dostala jsem chuť se proběhnout, ale tomuhle se jen těžko dalo říct Central Park. Nahnula jsem se více a pohlédla jsem na dvůr. Tedy dvůr. Okno vedlo dozadu. Viděla jsem střechu garáže a hřiště za ním. Na obou stranách stály basketballové koše. Do jednoho právě spadl míč. Lekla jsem se.

Ze země míč sebral do rukou kluk, či muž. Promnula jsem si oči. Přikrčila jsem se, aby mě nepřistihl. Pečlivě jsem si ho prohlédla. Vlasům jsem z té dálky mohla přiřadit pouze označení hnědé. Ian to určitě nemohl být. Tento měl mnohem sportovnější postavu. Ryan. Jelikož jeho Ian označil za toho chytrého, očekávala jsem někoho opačného. Zkousla jsem si ret a se zájmem ho pozorovala. Sport mu rozhodně šel. Po pár hodech se protáhl a otočil se směrem k lesu. Potřásla jsem hlavou a odvrátila se od okna. Nesnášela jsem, když jsem měla být přistihnuta.

Pomocí rukou jsem se dostrkala ke kraji a svedla nohy na zem. Pokoj mi svou prázdnotou přišel nepříjemný. Vstala jsem a sebrala jsem jednu tašku, se kterou jsem napochodovala do koupelny. Na jednom věšáku ležel ručník, tak jsem vlezla pod sprchu a nechala své tělo hýčkat. Vodní pára mi navlhčila vlasy a kůži na obličeji. Nespokojeně jsem vypnula sprchu a z tašky vyhrabala jeany s hnědým trikem na ramínka. Najít zubní kartáček byl velký problém, ale po vyházení celého obsahu jsem ho našla.

Umytá jsem se vrátila do pokoje a rozhlédla jsem se po něm. Hlad jsem neměla a ve skutečnosti se mi ani nechtělo jít dolů. V tomto domě jsem dostala přízvisko host. Všechna zavazadla jsem hodila na postel a začala s vybalováním. Oblečení jsem navlékla na ramínka, popřípadě narvala do zásuvek v šatně, knihy naskládala do malé knihovničky, notebook uložila na stůl, různé papíry plné všeho možného “pečlivě“ uložila do šuplat stolku a osobní věci rozmístila po celém pokoji. Znovu jsem zkontrolovala hodiny, ale pořád bylo brzy.

Opatrně a pomalu jsem otevírala dveře, ale za nimi se nacházelo pouze šílené ticho. Pohlédla jsem zpět do prázdného pokoje a na chodbu. Vyklouzla jsem ven a rozhlížela se. Nevěděla jsem, co vlastně hledám. Postačila by nějaká živá duše. Nejlépe máma nebo Ian. Po včerejším večeru bych vyšla i s Waltem.

Prsty jsem si prohrábla vlasy a gumičkou na zápěstí je sepla do ohonu. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se po schodech dolů. Hned jsem poznala, že vedou do kuchyně. Do rozlehlé kuchyně. Před kuchyňským pultem stál velký stůl. Obratně jsem se ohlížela, ale v žaludku jsem cítila nechutně prázdno. Vydala jsem se k jedné ze skříněk. Venko nebylo žádné jídlo. Zkusmo jsem ji otevřela, ale byla plná nádobí. Cítila jsem se neurvale. Přeci jenom tohle nebyla moje kuchyně, ale člověk je za jídlo schopný i vraždit. Vedle lednice byl v rohu schován balíček čokoládových cereálií. Zápasila jsem se sebou, protože mi na jazyku hrála jejich chuť. Vztáhla jsem k nim ruku, ale ihned jsem nadskočila pod hlasem, který mě vyrušil z lovu.

„Kradeš mi snídani?“ zeptal se hlas za mými zády. Přistihnutě jsem se k němu otočila a ruku, kterou jsem chtěla loupit, jsem zvedla ve znaku prohry.

„Nechtěla jsem. Dostala jsem hlad, ale nikdo ještě nebyl vzhůru,“ obhajovala jsem se koktavě.

„V pohodě. Podělím se,“ řekl diplomaticky. Musela jsem uznat, že je roztomilý. Tmavé vlasy neposlušně trčely do všech stran. Mohlo mu být kolem deseti.

„Ty musíš být Joshua,“ začala jsem trapně.

„Josh,“ opravil mě.

„Těší mě.“ Opatrnost z toho čněla. Působil mile, ale trochu jsem se obávala, že se zachová, jako když jsem mu kradla snídani.

Obrátil se na mě a nasadil ten výraz 'buďme upřímní'. Malinko jsem se pod ním pousmála. „Já tebe taky, ale mohlas bejt kluk. Teď jsou počty vyrovnány a nikdo nemá nadvládu.“ Chvíli jsem na něj zírala, jestli to myslí vážně a pak se rozesmála. Protočil oči a dal do mikrovlné trouby dvě misky. Ústa mi zůstala široce rozevřena, dokud mi nepodal teplou misku cereálií s mlékem.

Usadil se u kuchyňského stolu a pokynul na místo naproti. S potlačovaným úsměvem jsem si sedla na nabízené místo. Zjednodušeně to byl jeden z těch malých chytrolínů, kteří se snažili být nad věcí. Líbil se mi.

Lžičkou jsem nabírala jednotlivá sousta a nenápadně si místnost prohlížela. Ta se táhla ještě dál do hloubi domu a naproti byl krb. Všechno zachovali tak, jak by se to zařídilo v předchozích dobách, ale pořád to působilo moderně.

Na krk mi dofoukl studený vzduch, když za mnou někdo otevřel dveře. Ohlédla jsem se na cizince a zjistila, že postavou se podobá tomu venku. Stál ke mně zády. Už se stihl přemístit před ledničku. Zašustil prázdným obalem od cereálií a otočil se. Mě věnoval jen ležérní pohled, jako kdyby mě potkával každý den a rozhodně to nebylo nějaká příjemná záležitost. Intenzivější pohled věnoval mé snídani. „A se mnou se nepodělíš?“ postěžoval si.

Sjela jsem ho pohledem. Barva jeho oči zapadla ve stínu tváře, ale tmavě hnědé vlasy ne. Na čele se mu slepily od potu, jinak se mu na hlavě jen tak povalovaly. Od pohledu byl pohledný. Pod spoceným tričkem se mu rýsovalo vytrénované tělo. Vyměnil si pár pohlédů s bratrem a pak se odporoučel. Na mě se už nepodíval. Jako kdybych byla vzduch.

„To byl Ryan,“ vysvětlil mi Josh.

„Aha,“ protáhla jsem obličej.

Vzhlédla jsem na jeho záda, která mizela na schodišti. Pohled jsem opět usměrnila na snídani. Ryan asi nebude můj přítel. Respektive se budu radovat, pokud pro ti mě nebude chovat lstivou averzi. V domě už nevládlo to uši drásající ticho, ale pomalu se začínal probouzet. S tím přišelo i mé přání zmizet. Takhle po troškách mi seznamování vyhovovalo. Vlastně už zbývala pouze Alexis s Peyton. S dívkami jsem nikdy nevycházela dobře.

Lžičkou jsem nabrala zbytek a žvýkající vstala. Nádobí jsem opláchla v dřeze a dala ho na okapávací pult, který byl z poloviny plný. Josh se plně věnoval své snídani, takže jsem se neviditelně vypařila z místnosti. Vyskákala jsem schody a prchala do svého pokoje. Na vrcholku schodů jsem na druhé straně chodby zaregistrovala postavu. Zakoukala jsem se na osobu před sebou. Bez pochyb to byla Alexis, protože byla zhruba mého věku. Její dlouhé špinavě blonďaté vlasy za ní vlály. V této rodině všichni asi vyhrály v loterii, nejen pokud šlo o finanční stránku.

Osoba naproti mně se napřímila, ale nepodívala se na mě. Své oči zabodla před sebe a prošla kolem mě, jako kdybych byla vzduch. Za sebou jsem slyšela, jak dupe po schodech dolů. Zalezla jsem do pokoje a za dveřmi vydechla. Tohle bude bezva, řekla jsem si pro sebe. Tuhle nerozumnou reakci na mou osobu bych čekala spíše od těch mladších. Ti dva by měli být rozumnější.

Pomalými kroky jsem došla k posteli a posadila se na ni. Opět se na mě ten pokoj díval jako na hosta a necítila jsem se tady uvolněně. Tohle jsem prostě nedokázala. Přivřela jsem oči a nechala své záda zapadnout do měkké postele. Myslela jsem na New York. Na babičku, i na Matta.

Před dveřmi jsem zaslechla hlasy, ale nerozumněla jsem jim. Po pár vteřinách se dveře do mého pokoje rozevřely. Máma už se stihla upravit, vypadala stejně nervózně. „Snídaně, zlato.“

„Už jsem snídala,“ vyvlékla jsem se.

Máma přešlápla a hodila po mě prosící pohled. „Ian nás chce seznámit s ostatními.“ Poznala jsem, že tam nechce být sama a od toho jsem tady byla.

Na chodbě mi stiskla ruku a povzbudivě se na mě usmála, přestože se spíše snažila uklidnit sebe. V přízemí o sebe ťukaly příbory a talíře. Trošku jsem zacouvla za mámu. Ian si odkašlal, když jsme vešli. A na obě se usmál. „Rodino, tohle je Kendra a její dcera Delia.“ Obrátil se na členy své rodiny. Zprvu jsem nechápala, proč jsme se s nimi nesetkali dříve. Bylo by to méně trapné, než se setkávat zde, jako spolubydlící, ale při přístupu některých z nich, jsem to značnou dávkou chápala.

Všichni se odklonili od svých snídaních, někteří ochotně a někteří na tváři měli výrazy plné otrávení. I přes jinou barvu vlasů, si v tomto momentě byli dva nejstarší podobni. Peyton byla menší kopií své sestry. Jediný Josh se podobal spíše dědečkovi.

Teď si pro změnu odkašlala máma. „Moc mě těší. Od Iana jsem o vás slyšela spoustu hezkých věcí.“

„Tak se u nás posaďte,“ usmál se znovu, odlehčeněji, Ian.

Máma ho poslechla ihned a já posléze také, protože jsem tam nechtěla stát jako solný sloup. Poslední místo bylo díkybohu na kraji vedle Joshe a v čele stolu seděl Walt. Ten ke mně pokynul s talířem vajíček. Překvapeně jsem se rozhlédla po stole a zjistila jsem, že je pokryt spoustem chodů. Směrem k Waltovi jsem zavrtěla hlavou. Pokrčil ramena a položil talíř. Nadzvedl konvici s kávou, alespoň to tak vypadalo, a nabídl mi. Kývla jsem hlavou a nalil mi do hrnku, které stál přede mnou, tekutinu. Shrbila jsem se na svém místě a rozhlížela se po ostatních.

Máma seděla mezi Ianem a Ryanem. Pozorně jsem si četla v jeho výrazu. Nevyzařoval přímou nechuť, ale rozhodně mu nebylo příjemně.

„Takže, Alex, jedeš dneska s holkama nakupovat, jak jsi říkala?“ zeptal se Ian a obrátil se na svou dceru, která seděla naproti mně. Ta pokývla hlavou, ale dále nevnímala. „Myslel jsem, že bys sebou mohla vzít Deliu. Seznámili byste se a ona by poznala okolí.“

Zřetelně jsem si všimla, jak Alexis ihned vrhla napružený pohled na svého otce. Ianovy rysy také ztvrdly, když se na ni podíval. „Chovej se slušně,“ napomenul ji.

Otevřela ústa, ale výraz Ianovy tváře jí zastavil, místo toho vrhla nenávistný pohled ke mně.

„Smířili jsme se s tím faktem, ale nemůžeš nás nutit ho přijmout, natož něco víc,“ řekl Ryan hlasitě, ale neodtrhl oči od talíře. Nelíbilo se mi, jak o nás mluvil za pomoci zástěrky.

Ianovi úmyslně hlasitě dopadla vidlička na hranu talíře.

„Má pravdu,“ špitl slabý hlas po boku Joshe.

„Hold se budete muset naučit respektovat moje rozhodnutí,“ křikl dopáleně Ian.

„To nemyslíš vážně!“ opětovala Alexis stejným tónem.

„Dojedl sem,“ odsunul hlasitě židli Ryan a vstal.

Překvapilo mě, že ho nenásledoval Ian, ale Walt. „Kendra tady není proto, aby nahradila Lilly, ty tupý osle!“

„Mámu do toho netahej!“ zařval Ryan a jeho rezervovaný tón byl pryč.

„Tak o co tady jde?!“ opětoval tiším hlasem Walt.

„Myslel jsem, že alespoň ty, jako nestarší, se budeš chovat rozumně,“ vyčetl mu Ian.

„Taky se tak chovám! Respektuju je, ale nemůžeš nás nutit, abychom je začali brát jako novou rodinu!“ S těmito slovy odešel i za protestů Iana.

Mrkla jsem na mámu a chvíli se dívala na její strhanou tvář. Nikdo nechtěl, aby nás začali milovat, jen tahle slovní přestřelka nebyla ohleduplná.

„Omlouvám se,“ řekl Ian tiše a znovu se posadil. Stejně tak Walt.

„Nemám chuť,“ pronesla opovržlivě Alexis a šla za bratrem. Ian znovu švihnul s vidličkou.

„To je v pořádku,“ uklidňovala ho máma, ale neodvážila se se ho dotknout.

Po několikáté se ozvalo šoupání židle a předchozí dva následovala Peyton.

Ian hlasitě vydechl a položil si hlavu do dlaní.

„Smradi nevychovaný,“ pronesl vedle mě Josh a dál se dloubal v jídle. Neušel mi malý výbuch smíchu.

„Hlavně, že ty jsi hotovej džentlemen, mluvit takhle před děvčaty,“ napomenul ho s už usmívajícím tónem Walt.

„Velice se omlouvám, Delio, paní Watsonová,“ pokývl hlavou k nám oběma.

„Říkej mi, prosím, Kendro, Joshi.“

„Dobře,“ pokrčil ramena a nabíral si lhostejně vidličkou další sousta.

„Jezdi mu po hlavě autem a stejně ho to nedopálí,“ pošeptal mi Walt a já se znovu zasmála. I přes všechnu komplikovanost této situace se nedalo říct, že chci bezprostředně odjet. Vydržím to tady, ale otázkou zůstává za jaké psychické, ale možno i fyzické újmy.


Písmena v knize mi splývala ve skvrnu. Znuděně jsem si položila hlavu na měkký polštář a pokoušela se usnout. Moje mysl byla dokonale otrávená. Celý den jsem musela být zavřena zde. Vlastně nemusela, ale nechtěla jsem chodit ven. Před obědem odjelo jedno auto. Až u oběda jsem zjistila, že to byla Alexis s Ryanem. Máma mi nabídla jet si s Ianem projít město, ale zrovna těmhle dvěma jsem křena dělat nechtěla.

Za oknem se stmívalo a místnost ozařovala pouze slabá lampička. Venku zahlaholil motor, ale po chvíli utichl v dáli. Začala jsem si tiše pobrukovat, ale přišlo mi to až moc žalostné. Odkráčela jsem do koupelny a opláchla si obličej.

Zpomalenými pohyby jsem se opět vyloudala z koupelny, kde mě čekalo překvapení. Josh si zaujatě prohlížel pokoj. Jeho oči spadly na mě. „Omlouvám se. Klepal jsem, ale neodpovídalas.“

„V pořádku,“ zareagovala jsem na krátké trapné ticho.

„Myslel sem, že bych tě moh provézt po době. Skoro všichni sou pryč.“

„Díky, moc,“ odpověděla jsem mu vděčně. Děkovala jsem i za jiné věci. Jako jediný z dětí mě neignoroval.

„Nemáš zač,“ opáčil a znovu očima prolétl pokoj. V tom pohledu jsem viděla více, než že si jen prohlíží vybavení pokoje.

„Čí byl ten pokoj?“ zeptala jsem se prozíravě.

Zašklebil se. „Ryanův.“

Hlasitě jsem zasténala.

„Byl vytočenej, když mu to táta nabíd, nebo spíše nařídil, ale potom mu vysvětlil, že bude lepší, když se s náma bude dělit o koupelnu on, než ty.“

To zní logicky. Ale opět to dopomohlo k tomu, aby mě více nenáviděl.

„Následuj mě,“ poručil Josh a se vztyčenou hlavou vyšel z pokoje. Nevydal se dále do prvního patra, ale zamířil do přízemí. „Kuchyň jsi asi poznala,“ započal svou prohlídku. Na druhé straně vedle krbu stály dveře a těmi pokračoval.

„Tohle je hlavní vchod,“ - pokynul k velkým dveřím na levé straně -, „A tohle je obývák. Satelit příjmá přes dvěstě kanálů. Všechno můžeš používat,“ pokrčil rameny a šel dál. Obývací pokoj byl ohraničen třemi pevnými stěnami a jedna byla pouze poloviční, ten nezazděný zbytek tvořil jakési dveře. Celý pokoj byl honosně vybavený.

Jedna postranní stěna se táhla šikmo dál. Jak jsem se dozvěděla, na pravé straně byl nejdříve Waltův pokoj a dále koupelna. Josh zatočil za šikmou zeď a já zůstala stát s pootevřenými ústy. Dalo by se to nazvat i společenskou místností, akorát klavír, který stál v rohu u okna, nebyl obyčejný. V místnosti stál jeden malířský stojan a na něm rozpracovaný obraz krajiny, který se skutečně povedl. V rohu naproti klavíru stály šachy a jedna pohovka stála u východní stěny. Z místnosti vedly dvoje dveře a jedna chodba, která ústila mezi nimi.

„Tohle je tátova pracovna. Tam je vstup omezen,“ pokynul na první dveře. „A tohle je knihovna. Zcela ke tvým službám.“ Otevřel příslušné dveře a já zamilovaně hleděla dovnitř. Takovou knihovnu jsem si vždy přála mít. Dřevěné poličky pokrývaly celý obsah stěn. Uprostřed stál stůl a před ním velká pohovka.

Josh couval pryč a já se donutila k tomu samému, přestože se mi nechtělo. Zabočil do té chodby a já se podle paměti znovu nacházela tam, kde včera večer. Šli jsme po stejném schodišti jako já a Walt. Josh postupoval stejně jako doposud. „Ryanův pokoj,“ ukázal na první dveře. Pak následovala chodba, ve který byl i můj pokoj. „Koupelna a vzadu má pokoj táta.“ Obrátil se do chodby. Stoupl si ke dveřím napravo. „Tohle je můj pokoj. Ten další na téhle straně je Peyton a tyhle,“ - zvedl ruku a napřímil ji na dveře naproti -, „Alex.“

Kývla jsem na srozuměnou. „Děkuji za prohlídku.“

„Nemáš zač,“ zazubil se. První člověk, který mě zde respektuje, přestože jsem mu něco vzala.

„Hraješ šachy?“ zeptal se a nakrčil jedno obočí.

„Trochu,“ zalhala jsem.

„Co takhle si zahrát?“

Přikývla jsem a následovala ho zpět dolů.

V šachách byl skutečně dobrý, ale mě neporazil. Sama babička mě to učila a ona to uměla od mistra, nebo-li mého dědečka. Rezignovaně si povzdechl, když připustil porážku. „Musíš si zahrát s dědou, toho neporazíš,“ sliboval.

Zvedl se ze židle a podíval se na hodinky. „Mám v televizi jeden seriál, nechceš se podívat se mnou? Je o nadpřirozenu.“

Odvděčila jsem se mu úsměvem, ale na chvíli se zarazila. „Pro něco si skočím do pokoje.“

„Fajn, budu v obýváku.“

Rychle jsem vyběhla do druhého patra a našla mobil, který jsem od včerejška nezapla. Tři nové textové zprávy a dva nepřijaté hovory. Hovory samozřejmě od Matta, který mi napsal i velice chladnou textovku a další dvě od holek. Zamrzelo mě, že tam s nimi nemůžu být, ale i tady mě něco čekalo. Odepsala jsem holkám a zkusila zavolat Mattovi, který to uraženě nezvedal. Povzdechla jsem si a uložila mobil zpět do pěřin.

Josh už seděl dole a sledoval poněkud drastický seriál plný nadpřirozených bytostí. V hlavní roli byli dva pohlední herci, kteří lovili mýtické bytosti. Nadpřirozenost mě nikdy nebrala, ale po chvíli jsem se připojila k Joshovi, který se zalykal smíchy.

Po skončení mi vysvětlil, o čem to tak zhruba je a naladil něco jiného. Další sitcom z mého milovaného New Yorku. V polovině jsme uslyšeli halas od předních dveří. Ryan a Alex jen nakoukli do obývacího pokoje a pak šli zamlkle dál. Provinile jsem klopila oči, přestože jsem nedělala nic nezákonného.

Mámu s Ianem jsem už nezastihla. Šla jsem si lehnout mnohem dříve než ostatní. Když jsem se nacházela v rozespalém stavu, někdo otevřel dveře, ale pouze nakoukl a odkráčel. Já se pokojně rozvalila na posteli, která byla nesmírně pohodlná.

Poslední komentáře
30.12.2009 13:47:20: Ahoj, tvá povídka vypadá velice slibně a začíná se mi dost líbit. Samozřejmě jako skoro všechny tvé ...
17.12.2009 19:14:05: Milacik je to fantasticke. A co na tom, ze to je len uvod! Je to zaujimave a mna to uplne pohltilo. ...
12.12.2009 21:35:26: jn, taky ho moc teď nemám, ale stejně se tu každý den dívám smiley${1}
12.12.2009 09:55:27: gab: To je otázka. Moc mě těší, že se vám to líbí, ale s časem je to teď horší.
 
Bez povolení přísně zakazuji kopírováno veškerého obsahu, protože na něj vlastním autorské právo!