Spisovatelské pokusy jedné amatérky

Odkazy na oblíbené stránky

Hollis

Hollis... Její povídky mé k mnohému inspirovaly. Je to můj FF vzor.

Scrivere.ic.cz

Stránky, kde též najdete mé psaní, akorát v kolektivu skvělých lidí.

OurStories

Nezávislé povídky neprofesionálních spisovatelů

Stmivani.eu

Stránky o knihách Stephenie Meyer

Statistika

Autumn in the Spring

Autumn in the spring - Prolog

Nová povídka. Ano, říkala jsem, že s FF končím, ale já jsem nestálý fracek, tak co můžete chtít... Jde o to, že jsem v nezávislé tvorbě seklá, a potřebuju psát. Nejedná se o typickou FF: Bella a Edward spolu ve Forks, happy end. Ale o takovou jakousi napodobeninu Twilight, akorát jiné postavy, jiná místa. Žádné stěhování k otci... Teda jakési stěhování tam je, ale ne úplné. Hlavní hrdinka žije v New Yorku, matka si najde přítele v malém městě. A jelikož ji nechce pustit samotnou, jede s ní, dokud jí nezačne škola.

Hrála jsem svou oblíbenou skladbu na klavíru a tímhle způsobem se s ním loučila. Za zády máma poletovala z jedné místnosti do druhé a mě zůstala ústa roztáhnuta do širokého úsměvu. Kdyby mi prsty neklouzaly po nablýskaných klávesách, ťukala bych si na hlavu. Od té doby, co máma přišla ze schůzky s Ianem, se zbláznila. Babička, přestože to není její matka, ale matka mého otce, je z ní nadšená. Přijala jí jako dceru.

Posledními pár tóny jsem dohrála a podívala se z okna na protější budovu. Mrakodrapy v té dířě zřejmě nebudou. Ticho, napomenula jsem se. Nemusela jsem tam jezdit, ale mamka potřebovala podporu. V noci, kdy na mě dolehl smutek, jsem si přípomínala, že je to pouze na necelé tři měsíce, pak zpět krásný New York a především skvělá univerzita. Většina víkendů tam, ale to se dá přežít.

Tiše jsem vzdychla a otočila se na židličce. Máma právě letěla z ložnice do pracovny. Cestou zpět jí pohled spadl na mě. „Nemáš co na práci? Sbalila sis všechno?!“ utrhla se na mě a odběhla do ložnice. Zakroutila jsem hlavou a nahlas se zasmála.

„Nech jí. Je zamilovaná,“ napomenula mě babička, která se vynořila ze dveří za mnou.

Hodila jsem po ní úsměv a přešla malý kousek chodby do svého pokoje. K udivení všech, což mě uráželo, byl uklizený. Nikde se neválel prach, v posteli nebyla zmuchlaná deka a polštář se neválel vedle. V noci jsem zapomněla spát a připravovala se na tu šarádu. Sebou jsem si vzala pouze důležité věci a dvě tašky oblečení. Máma mě uklidnila, že nebudu muset s žádným Ianovým dítětem sdílet pokoj. Jeho žena zemřela před pár lety na leukémii. Podle toho, co jsem od něj vyslechla, měl čtyři děti. Dvě přibližně v mém věku a dvě mladší. Dva kluky; Ryana a Joshuu, a dvě dívky; Alexis a Peyton. Peyton a Joshua byli ti mladší. On, jako bohatý podnikatel, si mohl dovolit dost velkou vilu, aby se do ní bez problému vešla rodina s několika dětmi a ještě mohl živit svého otce. Já osobně jsem tam nikdy nebyla, ale mamka tam strávila víkend, když byli mladší děti se školou na výletě a starší pryč. První setkání s nimi si tedy odbyje dnes poprvé stejně jako já.

V rohu mého pokoje se válely tašky a na vrchu ležela kytara. Klavír jsem tam nemohla dotáhnout, ale tohle postačí. Hodiny mi prozradily, že by jsme měly vyrazit. Máma si to naplánovala do posledního detailu, ale dodržovat plán pro ni bylo komplikované. Povzdechla jsem si. Přes rameno jsem si hodila kytaru, do volných dlaní vložila ucha dvou tašek s oblečením a vyvalila se z pokoje.

Auto stálo připravené před domem. Otevřela jsem kufr a vyvalila oči. Kufr byl jaksi plný. Obešla jsem auto a položila věci na zadní sedačku. Schody jsem brala po dvou a donesla do auta poslední větší tašku. Stačily mi na to dvě cesty. Pobaveně jsem se opřela o futra dveří ložnice a sledovala, jak máma poskakuje po pokoji, ve kterém zřejmě řádilo tornádo.

„Támhleto potřebuje zabalit,“ ukázala na hromadu oblečení a kufr vedle.

„Nemyslíš, že je to zbytečné?“ zeptala jsem se. Nuceně nadzvedla hnědé obočí a dál se věnovala balení. „On tě stejně s těma kuframa vyhodí,“ zasmála jsem se a raději začala skládat oblečení na hromadě.

Celou dobu, co jsem se spíše pokoušela uklidit pravou stranu pokoje, jsem se neohlížela. Tři plné tašky a jeden kufr jsem z výšky pustila před postel. Ohlédla jsem se na mámu, která stála před oknem a zírala před sebe. A já si naivně myslela, že balí tak tiše.

„Hodláš to ještě dnes dobalit?“ optala jsem se s pohledem upřeným na své hodinky. „Před pěti minutami jsme měly vyrazit.“

„Omlouvám se,“ řekla tišeji a hlas se jí třásl.

„Omlouvej se, až budeme shánět hotel.“ Takhle nervózní jsem ji ještě neviděla. Raději jsem se jí neptala na to, jak se jmenuje.

„Ne,“ odpověděla rychle. „Nikdy jsem se tě nezeptala, jestli ti to nevadí.“

Zmateně jsem zamrkala. „Co? Balení?“ zeptala jsem se směšně.

„Ne. Ian. Vždycky jsem ti jen říkala, jak moc jsem šťastná a nikdy jsem se nezeptala, jestli ti nevadí. Nebo jestli ti není nepříjemné, že jsem si našla někoho jiného.“ Otočila se a s vážným obličejem upřela své oči do mých.

Chvíli jsem na ní vyjeveně zírala a pak vyprskla smíchy. Skácela jsem se na zem a pevně svírala své břicho, které mě od smíchu nepříjemně bolelo. Po čase jsem se uklidnila a se pochechtávala. Mamka poklekla vedle mě a zírala ještě více překvapeně, než dříve já.

„Už dávno jsme měly být na cestě. Balíme aspoň měsíc. S Ianem jsem se setkala několikrát. Slíbila jsem, že na víkendy budu jezdit za tebou. Že se budu chovat slušně,“ neodpustila jsem si protočené oči. „A že ti půjdu za svědka. Myslíš, že celou tu dobu jsem hrála hru a v podstatě Iana nenávidím? A nenávidím tebe za to, že sis devatenáct let po smrti mého otce našla přítele?“ Musela jsem sebe samu opravit. Takhle šílenou jsem jí ještě neviděla.

V očích se jí zaleskly slzy štěstí, ale to už jsem nevydržela. Vstala jsem a začala bavit i zbylé věci. „Když mi pomůžeš, možná tam do půlnoci budeme,“ neušetřila jsem si uštěpačnou poznámku.

Pověsila se mi na krk a chvíli tak setrvala. „Ne že bych tohle město opouštěla ráda, ale nesnášim zdržování.“ Sjela jsem jí, ale v tónu jsem si udržela žert.

U ucha mi zazněl její smích a konečně začala rychle skládat věci. S její pomocí to trvalo o polovinu méně času. Já na sebe zavěsila jednu polovinu tašek a ona druhou. Rychle jsem zabouchla dveře jeepu, protože zavazadla se nebezpečně nakláněla ke kraji a hrozila, že vypadnou.

Bok po boku jsme se vracely do domu. Babička stála u okna a shlížela dolů. „Mathew jde,“ upozornila mě. Přikývla jsem a objala jsem jí. Na zádech jsem cítila její dlaně, kterými mi po nich přejížděla. O krok jsem ustoupila a usmála se na ní. V očích jí trůnily slzy. Jednou rukou mi uvolněný pramen uhladila za ucho. „Máš mě tady co by dup,“ usmála jsem se na ní, přestože i mě se sevřelo hrdlo.

Vtiskla mi polibek na čelo a popohnala mě potřesením hlavy. Mé místo nahradila máma, zatímco já se naposledy rozhlédla po mém pokoji. Ze strany velké postele jsem sebrala roztrhanou tašku přes rameno, ve které se skrýval můj notebook s osobními věcmi, a slabé sako, které jsem přes sebe přetáhla. Nostalgicky jsem z něho couvala a pomalu zavřela dveře. Společenskému pokoji jsem se vyhla a sebíhala schody. Matt seděl na betonových schodech před dveřmi. Když mě za sebou uslyšel, vstal.

Neotočil se a já mu zezadu objala krk, na který jsem ho políbila. „Myslela jsem, že se řeklo, že včera byl rozlučkový den.“

„Neodolal jsem,“ promluvil a v jeho hlase jsem cítila zklamání.

„Mluvili sme o tom. Máma potřebuje oporu, nemůže být sama proti celé domácnosti. Pokusim se přijet hned na začátku září.“

Zaúpěl. Postrčila jsem ho ze schodů, aby sešel dolů a tam se otočil. Hlubokých polibkem jsem se s ním rozloučila a pohladila ho po tváři. „Budeš mi chybět,“ pošeptala jsem. Něco mě lehce uhodilo na bedra.

„Jedeme, dítě. Nezdržuj,“ okřikla mě máma. Hlas se jí třásl a oči měla zarudlé, stejně jako babička, která scházela po schodech za ní. „Ahoj, Matte. Omlouvám se, že jí kradu, ale ptala jsem se Iana, když budeš chtít, můžeš přijet. Samozřejmě ona má povoleno jezdit za tebou.“

„Děkuji, paní Watsonová,“ odpověděl mile. Vždycky jsem si uvědomovala, že mám vysoce tolerantní matku. Babička mi to občas ztěžovala, ale svobodu jsem měla dostatečnou.

Pustila jsem Matta a objala babičku. „Budeš mi chybět,“ pošeptala jsem jí do ucha a ona si utřela oči. Ustoupila ke dveřím a shlížela na nás zeshora.

Tělem jsem se otočila na Matta s jeho psíma očima. Hravě jsem do něj šťouchla a líbla ho na ústa. „Ty taky,“ řekla jsem nahlas. Neodolala jsem a tvrdě ho k sobě přitáhla. Čelo jsem si položila na jeho rameno a držela se ho zuby nehty.

„Delio, musíme jet,“ ozvala se znovu roztřeseně máma.

Hlasitě jsem si povzdechla a bez ohlédnutí ho obešla. Poslední pohled by příliš bolel. Ukradla jsem mámě klíče a sedla si na sedadlo řidiče. Potřebovala jsem se zabavit, navíc ona by nás zabila.

Delia. Toť jméno mé. Celým jménem Delain Ella Watson. Delain proto, že je anagramem jména Daniel. Tak se jmenoval můj otec, který zemřel dříve, než jsem se narodila. Ella se jmenuje nejlepší kamarádka mé matky, které je zároveň mou kmotrou a tetou, nebo-li sestrou mého otce. Do této doby jsem žila v New Yorku. Jako nenarozená jsem žila i ve Vermontu, kde bydlí má druhá babička, ale od té se po pár týdnech máma odstěhovala. Její počínání nikdo nechápal. Považovala mou matku vinou za to, že zemřel můj otec a ona mě tedy musela vychovávat bez manžela. Na návštěvu jezdila pouze párkrát za pět let a my tam povinně jezdili na vánoční svátky.

Má matka pracovala jen pár měsíců po ukončení střední školy. Dostala podřadné místo ve firmě mého otce, a tak se s ním seznámila. Po třech měsících se k sobě nastěhovali a za půl roku jsem na řadu nastoupila já.

U babičky žijeme devatenáct let a teprve teď máma potkala toho druhého pravého.

Aneb můj dosavadní život.

Poslední komentáře
28.11.2009 13:11:11: doufám že se brzy zase odsekneš a vletíš do toho sevší parádousmiley a vybrala jsi moc hezký jména:)...
25.11.2009 12:31:59: Pannena: Už mám několik stránek, ale teď jsem se sekla.
24.11.2009 23:14:47: dofam, ze bude brzo pokrackosmiley${1}
22.11.2009 20:03:46: Je to super. Som velmi stastna, ze si nezavrhla FF-kysmiley. Dufam, ze sa ti to znovu zapaci a uz sa o...
 
Bez povolení přísně zakazuji kopírováno veškerého obsahu, protože na něj vlastním autorské právo!