Spisovatelské pokusy jedné amatérky

Odkazy na oblíbené stránky

Hollis

Hollis... Její povídky mé k mnohému inspirovaly. Je to můj FF vzor.

Scrivere.ic.cz

Stránky, kde též najdete mé psaní, akorát v kolektivu skvělých lidí.

OurStories

Nezávislé povídky neprofesionálních spisovatelů

Stmivani.eu

Stránky o knihách Stephenie Meyer

Statistika

Letní poblouznění

LP - 2. kapitola

  Název kapitoly: Bláznivá nadpozemská touha po možné smrti

Natáhla jsem ruce za sebe a narazila o stěnu. Au, zakňučela jsem v mysli a otevřela oči. Odporná fialová barva vládla pokoji. Sedla jsem si a mračila se na vše kolem. Do okna proudilo světlo, ale pořád padala mlha, bylo brzy ráno.

Teď jsem byla zmatená už úplně, sama jsem se určitě neprobudila.

Za dveřmi bouchly dveře a ozvalo se bouchání na mé dveře, které ustalo po minutě, Charlie mě musel vzbudit cestou do koupelny. Zasténala jsem teď nahlas. Charlie je silný nepřítel.

Padla jsem zpět a zavřela oči, únava na mě opět spadla. Chtěla jsem je otevřít, ale místo jsem ztratila pojem o tom, kdo jsem. Probudilo mě až další bouchání na dveře, tentokrát delší a vytrvalejší. Bouchání ustalo a schody skřípaly pod Charlieho váhou.

Začala jsem hraně vzlykat, ikdyž mě nikdo neslyšel. Mě to jako stěžování stačilo. Jak moc jsem toužila po LA, po tom ruchu. Po Jayovi, mámě, dokonce i paní McCallisterové. Zaštrachala jsem po své pravé straně po nočním stolku a v telefoním seznamu přístroje našla Jayovo číslo. Přiložila jsem si mobil k uchu a čekala. Zatútání se ozvalo dvakrát, pak mi to položil. Sakra!

Bylo brzo, uvědomila jsem si, že jsem ho vzbudila. Tady to nepřežiju, řekla jsem si v duchu. To je nemožné. Promnula jsem si oči a přehoupla nohy přes okraj postele. Špičkama jsem nahmatala podlahu a postavila se. Hlava se mi zamotala, ale neupadla jsem. V malé komodě jsem našla nějaké ponožky a triko. Kalhoty jsem si vzala obyčejné potrhané jeany, které vypadaly jako by zažily první světovou. Napadlo mě, co to mám pořád s těmi světovými.

Unaveným krokem jsem vyrazila do koupelny. Kymácela jsem se ze strany na stranu, ale došla jsem tam. Postavila jsem se před zrcadlo a zasmála se. To není můj den. Bílá místa po brýlích trošku zmizela, byla vidět, pouze když se člověk soustředit a taky pouze z pár úhlů. To byl plus. Ale zašmodrchané vlasy a spadlá oční víčka vypadala cize.

Pustila jsem vodu a strčila pod něj tvář, chvíli jsem ji omývala, pak ji vypla. Trošku mě to probudilo. Svlékla jsem si potrhané triko a zalezla do vany. Střídala jsem studenou a teplou vodu, abych se probrala. Vylézala jsem energická, ale bez chutě žít.

Oblékla jsem si věci a zbytek hodila do pokoje. Zhluboka jsem se nadechla a sešla po schodech. Charlie seděl u stolu a snídal. „Dobré ráno,“ pozdravila jsem ho a čekala rozhovor nebo ticho.

Přistrčil talíř ke druhé straně stolu, takže ticho. Sedla jsem si a zakousla se do topinky. Žízeň v mém hrdle vzrostla, když jsem zahlédla Charlieho hrnek. Opět jsem protáhla nohy a vzala si nějaký hrnek, do kterého jsem nasypala kafe a zalila vodou, která byla ještě od Charlieho v konvici teplá.

Znovu jsem si sedla a nehybně seděla. To ticho mě děsilo. Potřebovala jsem promluvit. Zkoumala jsem Charlieho obličej, měl ho skloněný k novinám. Teprve teď jsem si všimla naší podobnosti. Oči jsem měla po něm bezpodmínečně, rysy tváře jsem také nějaké pochytila. Nikdy jsem si ho neprohlížela, nikdy jsem s ním tedy nebyla v takové situaci.

Tvář měl zamračenou, čelo a okolí očí plné vrásek. Léta se na něm podepsala, ikdyž tvář měl strhanou více než většina lidí v jeho věku. Přemýšlela jsem, čím to je. Na mysl mi přišlo i mé chování, možná si dělal starosti o mě. Opět jsem pocítila chuť viny.

„Volala máma, máš jí zavolat zpátky,“ promluvil konečně. Hlavu měl pořád sklopenou a ve výraze jsem také nepostřehla změnu. Dělal, že nic neřekl.

„Dobře.“

Konečně se pohnul, zvedl hlavu, chňapl po telefonu a aniž by se na mě podíval mi podal telefon. Povzdechla jsem si a vytočila mámino číslo. Charlie mi dával najevo, ať nikam nejdu. Poraženecky jsem se zamračila.

„Ano?“ zeptala se máma. Její hlas zněl zaneprázdněně, musela být uprostřed práce.

„Tady Bella,“ představila jsem se.

„Já vím,“ řekla a mě bodlo u srdce. Její neosobní tón přetrvával, už se nechovala jako máma, pořád na mě byla naštvaná a mluvila se mnou jako s někým cizím. Ikdyž i s cizím člověkem mluvila s větším citem.

„Měla jsem ti zavolat,“ odpověděla jsem štěkavě, neudělala jsem toho tolik, aby mi to vyčítali do konce života.

„Jen jsem chtěla vědět, jestli jsi dobře doletěla,“ řekla trošku více mateřským hlasem.

„Jo, mám se fajn.“

„Neptala jsem se, jak se máš. Uvědom si, že to nejsou prázdniny. K Charliemu se nebudeš chovat jako ke mně. Ty noční výlety si taky odpusť, alespoň tam. To samé tvé pubertální výjevy, nikdo tam na ně není zvědavý. Zvlášť ne Charlie. Vidí tě jednou za rok a ty se k němu budeš chovat slušně. Sice ví, že nemůžu za to, že jsi taková, ale nechci, aby si o mě myslel, že jsem špatná matka. Protože tebe prostě zvládnout nejde. Uvědomuju si, že jsem tady pro tebe vždycky nebyla, ale já pracovala, abysme se měli, jak se máme. Možná jsem místo toho měla být doma a držet nad tebou bič! Tak se prosím, chovej rozumně alespoň tam.“ Čekala jsem, že řekne ještě něco, ale položila to.

Že mám v očích slzy jsem si uvědomila, až když jedna stekla přes okraj. Semkla jsem pevně oči, její hrubý tón mě ranil. Ne vždycky jsme si s mámou rozumněly, ale byly jsme si blízké, měly jsme ze začátku jenom sebe, ale posledních pár měsíců se náš vztah rozpadá jako domeček z karet.

Charlie náš rozhovor slyšel, tedy slyšel mamčinu poslední část, protože jí pomalu řvala. Mračil se, ale v jeho obličeji bylo vidět i zadostiučení. Bolestně a naštvaně jsem třískla s telefonem a vstala. Rychlou chůzí jsem přešla místnost, ale Charlie mě zastavil. „Počkej!“

Neotáčela jsem se, jen jsem čekala, až něco řekne. Po tváčích mi teď slzy tekly proudem.

„Dcera ředitele místní střední školy má svatbu, ty a já na ní jdeme také. Začíná v půl desáté. Támhle máš šaty.“

Otočila jsem se, abych viděla, kam ukazuje. I přes slzy jsem viděla nadýchanou zelenou nádheru. Slzy mě přešly a já na něj zůstala zírat. „Tohle si na sebe nevezmu,“ řekla jsem pohrdavě.

„Nebudu se s tebou hádat, Isabello,“ řekl kousavým hlasem.

„Zaprvní, tohle si nevezmu, něco si najdu u sebe. Za druhé, jsem Bella,“ můj hlas nabíral na ostrosti. Uvnitř mě všechno pěnilo.

Charlie vstal a stoupl si přede mě. Z jeho očí opět metaly blesky. „Jmenuješ se Isabella, tak jsme tě alespoň pojmenovali a ty šaty si vezmeš,“ i přes jeho pohled to řekl klidným hlasem, ze kterého jsem slyšela napětí, jak se přemáhá.

Pootočila jsem hlavu arogantně na stranu a otevřela ústa, ale jeho pohled mě donutil ji zavřít. Musela jsem připustit, že jsem se poprvé v životě někoho bála. Nehodlala jsem ovšem kvůli svému strachu ucouvnout. „Ty šaty si neberu, tati,“ oslovení jsem dodala ironicky. Viděla jsem, jak mu obličej cukl a jeho ruka vyletěla trochu víš, ale ihned nasadil ještě tvrdější pohled a ruku pomalu vrátil. Poznala jsem, že tohle jsem už přepískla.

Naštvaně vzal šaty na ramínku a podal mi je. Zavřela jsem raději oči, abych je během převzetí neviděla. Dodupala jsem až do pokoje a bolest nad máminým proslovem zmizela, nahradila ji zlost a beznaděj.

Položila jsem šaty na postel a odvážila se na ně podívat zblízka. Byly horší než horší. To si na sebe nikdy nevezmu.

Ozval se Joanin hlas a mobil začal vibrovat. Rychle jsem doběhla k nočnímu stolku a jako na spásu jsem hleděla na displej, který mi oznamoval, že volá Jay. Zvedla jsem ho a zmocnila se mě úzkost, neuvědomovala jsem si, jak moc se mi bude stýskat.

„Promiň, že jsem ti to položil, ale bylo brzy. Myslel jsem, že volá někdo jiný,“ omlouval se. Z jeho hlasu jsem poznala, že sotva vstal. V pozadí zněl ruch města, bodlo mě u srdce. Po delší odmlce, znovu promluvil. „Jsi tam, krásko?“

„Jasně, zvíře,“ řekla jsem, ale hlas se mi trošku lámal, musela jsem šeptat.

„Děje se něco?“

Sakra, vzchop se. Bulíš jako nějaký malý spratek. Nadávala jsem si. „Ehm,“ protáhla jsem a snažila se získat zpět svou povahu. Povedlo se. „Jo, jen tady asi nepřežiju.“ Zasmála jsem se, abych odlehčila atmosféru.

„Charlie?“ zeptal se. V jeho hlase zněla trošku starost. Nikdy jsem ho neviděla se strachovat.

„Jo, ale v podstatě celé tohle místo,“ připustila jsem.

Zasmál se. „To zvládneš. Jsi moje silná holka, ne?“ Všechno v jeho hlase mi přišlo tak zvláštní. Neměli jsme tyhle rozhovory. Vždycky jsme byli soběstační, nebavili jsme se o vnitřních pocitech a svých démonech. Většinu času zaměstnával náš fyzický vztah a ten zbývající jsme nikdy nebyli sami.

Při slovech 'má silná holka' se mi do očí zase vlily slzy. Sakra, sakra! Nadávala jsem si dokola. Unikl mi malý vzlyk.

„Bello, to bude v pohodě,“ konejšil mě. Nikdy mi neřekl Bello s takovým citem. Vlastně skoro nikdy mi Bello neříkal. Od Johnova přirovnání ke Krásce a zvířeti mi říkával Krásko a já jemu Zvíře.

Nestihla jsem odpovědět, chtěla jsem mu říct, že bude, ale v pozadí se ozval něčí hlas. Chvíli mi trvalo tomu hlasu pozorumnět, ale nakonec jsem si dala dohromady, co říká. Sotva vytáhnu paty, hned má v posteli jinou, pomyslela jsem si vztekle. Slzy přemohl vztek. „Nebudu tě rušit.“

„Bell, ...“ stihla jsem ještě zaslechnout, ale víc už nic, protože jsem to típla.

Sedla jsem si vedle těch šatů a objala jsem si hlavu rukama. Rozvlykala jsem se. Slabá chvilka mě opět navštívila. Slzy mi teď dychtivě stékaly po tvářích v pramenech. Do háje. Nechtěla jsem vzlykat, nechtěla jsem být slabá, sakra. Neměla jsem komu zavolat, Jay a máma byli jediní. Nikdy jsem neměla dobrou kamarádku, všechny mi záviděly nebo si o mě myslely špatné věci, které se doslechly. Většina byla pravda.

Nikdo nechtěl, abych se s nimi kamarádila já. Když jsem byla mladší, tak to bylo, protože jsem byla ta z pochybné čtvrti a později protože jsem měla problémy.

Myšlenky na moji rebélii mě probudily, nadechla jsem se a odhodlaně jsem vstala. Tohle přesně chtějí, zlomit mě. Ale nebude to tak snadné.

Charlie zadýchaně vystoupal po schodech nahoru. Zatajila jsem dech, ale kolem mých dveří prošel do ložnice. Oddychla jsem si.

Podívala jsem se znechuceně opět na šaty a rozhodně jsem je na sobě nechtěla cítit. Otevřela jsem skříň a trošku se prohrabávala. Šaty jsem si žádné nevzala, nepočítala jsem, že bych je nějak využila. Mámu to asi napadlo, tak mi nic o svatbě neřekla. Narazila jsem na černé úzké kalhoty a usmála se. Tímhle Charlieho naštvu. Oblékla jsem si je a hledala nějaké tričko. Na dně komody bylo černé volnější tričko, nemusela jsem mu způsobovat hned infarkt. K tomu jsem si vzala černé sáčko, vypadala jsem, že jdu spíše na pohřeb než na svatbu, ale já byla spokojená.

Vytáhla jsem tužku na oči a řasenku, to by mělo stačit. V koupelně jsem se namalovala a úlisně se usmála. Kolem očí jsem napatlala trošku pudru a dílo bylo hotovo. V pokoji jsem si dala do kapsy mobil a pro případ lesk na rty.

Do kufru jsem si naštěstí dala jedny boty na podpadku pro případ, že bych jela do Port Angeles. Byly celé černé s několika centimetrovým podpadkem.

Z pokoje jsem vyšla ve stejnou dobu jako Charlie. Neutrální výraz vystřídal běsnivý, jak mě zahlédl. „Běž se převléct,“ řekl nekompromisně, ale já odporovala a zavrtěla hlavou. „Běž se převléknout!“ řekl vyšším hlasem. Zatnula jsem čelist, abych zase rozpumpovala odvahu a znovu zavrtěla hlavou. „Zasloužíme si to? Provedli jsme ti něco tak hrozného, že nás tak trestáš? Mohla by jsi konečně dospět a nechovat se jako tříletý fracek?!“ teď už vyloženě řval.

Pěsti jsem zmáčkla do pěsti a nepovolovala. Ty šaty si nikdy nevezmu, to raději strpím tohle. Povytáhla jsem provokativně obočí, abych ho už konečně měla z krku. Když ke mně udělal pár kroků, aby jsme byli tváří v tvář, měla jsem nutkání ucouvnout, ale udržela jsem se. „Na mámu si možná můžeš vyskakovat, ale na mě ne, mladá dámo. Budeš dělat, co řeknu. Hold si na to zvykneš. Tvoje ne, mě nezajímá.“

Nepřátelsky jsme se proklínali navzájem. Kdyby se mohlo zabíjet očima, jsme oba mrtví. Ani jeden z nás nehodlal ustoupit. On byl v právu, ale já bych raději umřela, než se mu podřídit.

Hleděli jsme si nasupeně do očí a čekali, kdo ustoupí. Nikdo z nás to nehodlal vzdát. Já měla pár nutkání, ale setrvala jsem při pomyšlení na ty šaty. Napětí se s přibývajícími minutami zvětšovalo. Nervózně jsem začala dupat nohou, což se po tichém domě rozléhalo.

Konečně Charlie ustoupil. Ucouvl a vzdychl. „Obřad bude začínat. Drž se ode mě dál, ale budu tě mít na očích jasné?!“

Nedávalo to moc velký smysl. „Musím tam vůbec chodit?“

Věnoval mi další vražedný pohled a hlavou kývl ke schodům. Nadechla jsem se a šla dolů. Vyšla jsem až ven, podívala se zmučeně na oblohu, bylo zataženo. Charlie si pročistil hrdlo ve snaze získat mou pozornost. Stál už u dveří auta, tak jsem tam popoběhla, ikdyž mi to v podpadkách dělalo problém.

Zalezla jsem do auta, jehož ovzduší hrozilo výbuchem. Charlieho jsem snad nikdy neviděla se takhle mračit a nenávidět svět kolem. Já jsem naproti tomu byla uvnitř spokojená, seděla jsem v autě ve svém oblečení.

Včera jsem neměla čest rozhlížet se takhle po tomhle zapadákově. Občas jsme potkali nějakou živou duši, ale většina ulic byla prázná. Možná ta svatba bude velká, zoufala jsem. Zeptat jsem se neodhodlala.

Charlie jel někam za město. Kdyby nebylo tolik hodin, řekla bych si, že třeba mají obřad v Port Angeles, ale on začal zahybat na lesní cestu, na níž byly znatelně vidět čerstvé otisky několika pneumatik. Ale ne. Moje nálada výrazně poklesla. Bude to ještě horší než jsem očekávala.

Svatba uprostřed ničeho, kdo si něco takového může přát?

Po kilometru pomalé drkotavé jízdy jsem zahlédla velký bílý stan. A já měla chuť se rozesmát. Doopravdy povedený pokus o romantiku. Povzdechla jsem si hlasitěji, než jsem zamýšlela a Charlie spustil. „Budeš se chovat slušně, je to jasné? Svoje obličeje a výlevy dnes vynechej a začni se chovat, alespoň maličko, dospěle. Nemusím ti snad říkat, že alkohol pít nebudeš.“

„Ano, otče,“ usmála jsem se na něj. Jeho výraz byla naprosto vážný a smrtelný, i pouhý pohled na něj mě rozházel. Ne na dlouho, ale byl děsivý. „Budu se chovat slušně,“ slíbila jsem.

Už nepromluvil, zastavil na nějaké louce, kde byl i stan. Na „parkovišti“ bylo několik aut, každé stálo za starou belu. Až na pár. Bylo tady nějaké honosné, dva mercedesy a stříbrné volvo, kolem kterého jsme zastavili. Na auta v LA to ale nemělo.

Vystoupila jsem a točila hlavou kolem dokola, abych si prohlédla celou tu „krásu“. Kolem dokola byl les, nic víc jsem nenašla. Opět jsem se obrátila ke stanu a zahleděla se více do hloubky. Uvnitř byly stoly i vyvýšené podium. Ještě více jsem protáčela oči. Charlie to naštěstí neviděl, vlez mi do mého úhlu pohledu, viděla jsem pouze jeho záda. Zvedl ruku, abych ho následovala.

Obešla jsem auto a šla za ním. Na mokré louce se mi podpadky zarývaly do bláta, ke všemu jak jsem běžela, měla jsem zadní stranu kalhot celou od bahna. Zoufala jsem, čím dál více.

Charlie si několikrát urovnal sako, nenosil ho asi každý den a cítil se v něm nepříjemně. Má škodolibost mu to přála, možná vypadneme dříve. Dlouhými kroky jsem za ním kráčela a snažila se, co nejméně umazat. Konečně byl konec louky. Vyšlapaná cestička nás vedla směrem k zdroji zvláštního zvuku. Cesta už byla méně zablácená, takže jsem mohla jít bez problémů.

Mezi stromy se vyloupl menší vodopád, jehož proud stékal do malého jezírka, které ihned odtékalo. Vedle něj bylo postaveno několik židlí, na nichž seděli hosté a vpředu stál šťastný pár a za nimi kněz.

Očividně jsme šli pozdě. Všechny oči směřovali na spojení svazků vpředu, ale pár očí si nás všimlo a nesouhlasně se mračilo. Charlie se omluvně usmál a já spíše rebelsky, tohle bylo sice nudné, ale jistým způsobem to byla sranda.

Charlie si šel sednou do poslední řady, kde byly volná poslední dvě místa. Druhé bylo pro mě, byla jsem mu těsně za rameny. To už si nás všimlo více lidí, Charlie rozdával omluvné úsměvy na všechny strany, měla jsem pocit, že brzy vyprsknu, ale udržela jsem se.

Když jsme se usadili, nastalo ticho a rušilo jej pouze slova oddávajícího a zvuk dopadající vody, já slovům nevěnovala pozornost. Svatby mě nezajímali a ani já jsem tuto zkušenost nechtěla absolvovat. Rozhlížela jsem se po okolí, všude byla zelená. Musela jsem připustit, že to není až tak hrozné. Určitě z toho nějaká romantika dýchala. Pár stromů kolem bylo ozdobeno bílou stuhou a svým způsobem ohraničovaly menší palouček, kam se povedlo postavit kolem padesáti židlí. Všichni byli oblečeni do smokingů a společenských šatů, sice jsem opět vynikala, ale lepší mít veškerou pozornost, než-li aby mě zasahovala zima.

Už jsem chápala, proč jde Charlie na svatbu dceři ředitele. Charlie pracoval u policie a měl jakýsi respekt. Všichni hosté byli od pohledu vážení. Nevěsta na sobě nesla dlouhé šaty od pohledu lehké a nadýchané. Zahalovaly celá ramena a končila v polovině paží.

Ženich byl sympaťák, smoking mu slušel a jeho oči zaláskovaně směřovaly do těch nevěstiných. Ach ta láska, řekla jsem si v duchu s nádechem hrané naivity.

Museli jsme přijít opravdu pozdě, protože obřad končil pár minut poté, co jsme přišli. Všichni si stoupli a nechali projít nevěstu s ženichem, kteří mířili do stanu. Jakmile prošli i kolem poslední řady, zvedali se hosté podle řad. Měla jsem možnost prohlédnout si hosty z předchozích řad.

Poznala jsem Lauren, nesnesitelnou holku z doby před pěti lety, jak si to s nosem nahoru míří za všemi. Věnovala mi velice pohrdavý pohled. Pokud mě chtěla rozvyklat, podařil se jí přesný opak. Zákeřně jsem se usmála.

Úsměv mi zmizel, když jsem očima zalétla do černých očí, které právě procházely. Viděla jsem v nich překvapenost i paniku. Než jsem si stihla prohlédnout majitele, prošly. Otočila jsem se, ale už nebyl vidět. Ty oči mi připomněli můj zvláštní sen.

Sen, který se stal? Ráno jsem si na něj nevzpomínala, protože jsem to nepokládala za důležité, považovala jsem ho pouze jako výplod mé fantazie.

Přede mnou byly ještě tři řady plné lidí, síla zvědavosti mnou mrštila, ale Charlie mě zase stáhl do klidu, zatarasil mi cestu. Probudila jsem se, oblouzněna vším. Zmateně jsem zůstala sedět a čekala, až budu moct vstát. Kolem nás prošel poslední člověk z předchozí řady a byla řada na nás, konečně.

Cestou do stanu jsem neskutečně chvátala. Chtěla jsem ho vidět, chtěla jsem se ujistit, nebo spíše se dozvědět, co to vlastně bylo.

Ve stanu nás rozdělily na stoly a všichni se ihned usazovali, proti své vůli jsem si musela jít také sednout. Výjimečně jsem nemusela sedět nikde poblíž Charlieho, ale než jsem si sedla, stihl mi do ucha zašeptat. „Varuju tě.“ Pak si šel sednout na své místo.

Byla jsem posazena ke stolu s dospívajícími. Vedle mě si naneštěstí sedla Lauren. Po mé druhé ruce, hrál pod stolem nějakou hru na mobilu, hnědovlasý kluk, kterého jsem neznala a další tři smíšení obyvatelé stolu hleděli přímo na podium, kde zrovna stál nějaký muž a začínal proslov.

Ihned jsem se rozhlédla po stanu, když jsem vstupovala, také jsem ho hledala, ale nenašla. Doufala jsem, že teď budu mít větší štěstí. Přejížděla jsem pohledem ze stolu ke stolu, ale nikde mu nic podobné nebylo. Bezradně jsem se rozhlížela dál, jestli jsem ho náhodou neminula, ale něco mi říkalo, že zmizel. Zmizel jako minule. Minule, kdy? Pořád mi to přišlo strašlivě vzdálené a vytvořené ve snu, pokryto mlhou.

Támhle. Vrátila jsem se o tři stoly dozadu a viděla ho. Měl sklopenou hlavu a civěl na něco na stole, okolí nevěnoval pozornost. Přes všechny hlavy jsem ho pořádně neviděla, ale byl tady, to mi prozatím stačilo.

Ozval se potlesk a nový řečník nahradil toho minulého. Výhled se mi trošku vyjasnil, jedna žena se pohnula trošku napravo. Pořád zíral na květinu na stole, přišlo mi to mírně komické. Další obyvatele stolu jsem neviděla, ikdyž kousek za ním jsem viděla další rameno černého smokingu.

Konečně jsem zjistila, jaké jsou jeho vlasy. Nedokázala jsem určitě přesnou barvu, protože měly zvlástní odstín, ale převažovaly k hnědé s odlesky. Jeho tvář byla bledá a svým způsobem vypadala mrtvě. Měla bych mít strach, ale místo toho mými žilami kolovala touha dostat se blíže.

„Kdo je táhmleto?“ vyhrkla jsem najednou na Lauren. Vypadal na má léta, určitě mohl chodit do místní školy.

Lauren znuděně sledovala můj pohled, když zjistila, koho myslím, škodolibě se usmála. „To je Edward Cullen, ale neboj, on není na takové jako jsi ty,“ zašeptala provokativně. Dělala jsem, že ji ignoruju a dál ho pozorovala. Bohužel skončil i druhý projev a lidé začínali vstávat. Hudba se rozlila po celém stanu. Byla to pouze nějaká instrumentální hudba. Probíjela jsem se mezi davy a obcházela jeho stůl, ale když se mi konečně uvolnil pohled, už tam neseděl. Rozhlédla jsem se a viděla ho, jak jde ze stanu pryč.

Přejela jsem si rukou po čele a zvážila své možnosti; mluvit s ním nebo ho už nikdy nevidět. Zvítězila první možnost, rozběhla jsem se zuřivě za ním. Přišlo mi, že má naspěch. V krvi mi koloval adrenalin, jak jsem si připomněla všechno ze vřerejška.

„Nevěnuješ mi tanec?“ stihla jsem říct dychtivě, než odešel, ale slyšel to. Zastavil se krok před stanem a zůstal stát. Vypadal, že se rozvažuje. Zapomněla jsem dýchat, jak jsem čekala na jeho další krok. Teď jsem věděla na sto procent, že to nebyly halucinace.



Žádné komentáře
 
Bez povolení přísně zakazuji kopírováno veškerého obsahu, protože na něj vlastním autorské právo!