Spisovatelské pokusy jedné amatérky

Odkazy na oblíbené stránky

Hollis

Hollis... Její povídky mé k mnohému inspirovaly. Je to můj FF vzor.

Scrivere.ic.cz

Stránky, kde též najdete mé psaní, akorát v kolektivu skvělých lidí.

OurStories

Nezávislé povídky neprofesionálních spisovatelů

Stmivani.eu

Stránky o knihách Stephenie Meyer

Statistika

Letní poblouznění

LP - 3. kapitola

Název kapitoly: Tanec, který nikdy neměl skončit

Každičký sval v těle byl napnutý. Dýchala jsem zhluboka, tak moc jsem čekala na jeho reakci. Váhal. Zůstal stát před stanem a doslova zkameněl. Připomněla jsem si všechny detaily z včerejšího dne. Měla bych se bát, ne ho žádat o tanec. Ale i přesto, jsem neodolala. Tady mi nic udělat nemohl a já toužila zjistit, co tady dělá. V jednu chvíli je predátor a v druhé host na svatbě.

Když jsem si ho prohlížela, uvědomila jsem si, že je velice pohledný. Ikdyž možná i to bylo slabé slovo, nikdy jsem neviděla nikoho tak nádherného. Včera jsem se na jeho podobu nemohla podívat, protože mě přitahovaly jeho oči. Teď to byla touha o úplně jiném charakteru.

Pohnul rukou a pomalu se otáčel. Snažila jsem se působit klidně, ale v celém těle mi kolovalo vzrušení. Znovu jsem měla šanci pohlednout mu do očí, byly stejně černé, ale včera byly něčím zvláštní, nebezpečné. Dnes vypadaly pouze zvláštně.

Díval se na mě obezřetně, já na něj naproti tomu dychtivě zírala. Chtěla jsem vědět, co udělá. V jeho tváři byla starost, ale i překvapení. Otočil se celým tělem, ale zůstal opět stát. Bála jsem se, že si to nakonec rozmyslí. Natáhla jsem k němu ruku. Koutkem oka jsem zpozorovala, že se mi ruka třese, ale nestáhla jsem ji.

Prsty, které jsem měla doteď pokrčené, jsem natáhla blíže k němu. Hleděli jsme si z očí do očí a já byla, čím dál více, nervóznější. Srdce mi neposlušně bilo.

Konečně udělal krok ke mně, pohledem sklouzl k mé ruce a zkoumal ji. Pod jeho pohledem mi ruka připadala o pár kilogramů těžší. Zastavil před konečky mých prstů a znovu se mi podíval do očí. V jeho očích byla opět váhavost. Pořád jsem se mu dívala do očí, ale sledovala jsem i co se děje kolem. Pomalu zvedl ruku a přibližoval se k mé. Pár centimetrů před ní se zastavil, z té milimetrové vzdálenosti jsem dokonale cítila nápětí. Přestala jsem dýchat. Nadechla jsem se, až poté, co jsem ucítila jeho dotek na mé ruce. Usmála jsem se. Ráda jsem dostávala, co jsem chtěla.

Jeho ruka byla studená jako kus ledu, ale neodradilo mě to. Stiskla jsem ji. Udělal další krok a já šla za ním. Šel rovnou na parket, kde už tančilo pár hostů. Všichni na nás koukali. Hlavou mi prolétlo proč, ale ihned jsem to opět zapomněla. Musela jsem se usmát znovu, když jsem viděla vyjevený obličej Lauren.

Dovedl mě až na parket a otočil si mě k sobě. Hrála pomalá hudba. Opatrně mi položil ruku za krk a s druhou udělal totéž. Celou dobu jsme si dívali z očí do očí. Ve všem bylo spousta opatrnosti a mohlo se to zdát pomalé. Přišlo mi, jako kdyby mě chtěl na všechno připravit.

Nepříjemný tlak na mé oči, jak jsem pouze občas mrkala, se zvětšoval, ale bylo tak těžké od něj odtrhnout oči. Obávala jsem se, že ikdyž pouze jen mrku, zmizí. Už dávno jsem přestala vnímat svět okolo, byli jsme jen my dva. Tady. Dýchala jsem roztržitě, naproti tomu on dýchal pouze občas. Všimla jsem si toho, ale nekomentovala to. Nechtěla jsem mluvit. Ne teď.

Položil mi ruce zlehka kolem pasu a naše dotýkající těla se začala pohybovat v rytmu hudby. Všechny moje strasti a bolesti byly teď vedlejší a nedůležité. Zapomněla jsem i na to, že mě máma právě nenávidí. Dělal se mnou obrovské věci, najednou má povaha zkrotla a byla potlačovaná pod tou skutečnou. Jako by ta jeho prostě převyšovala mnou a tudíž má se schovávala a ukazovala tu přirozenější, snadnější, lehčí.

Opatrně, a stejně pomalu jako on, jsem za jeho krkem spojila své dlaně. Jeho krk měl stejnou teplotu jako jeho dlaně, ale v téhle chvíli mi bylo všechno jedno. Pořád jsme se vpíjeli do očí toho druhého. Moje srdce hrozilo, že už mi doopravdy vyskočí z hrudi.

Píseň skončila. Museli jsme se od sebe odpojit a tleskat. Pak začala nová skladba, naproti minulé, rychlejší. Znovu jsem se do něj zavěsila, ale tentokrát jsem mu položila jednu ruku na rameno a druhou vložila do jeho. Ten dotek mi pomohl rozzářit se štěstím, bylo to nádherný pocit. Být mu nablízku ve mně najednou probudil nadšenost, byla jsem u něj ráda, užívala jsem si jeho společnost. Ikdyž jsem věděla, že ten kdo stojí přede mnou, není jeho skutečné já.

I celou další píseň jsme se pouze pohybovali po parketu a dívali si do očí. Mé srdce se uklidnilo, ale zároveň bylo neustále živé, protože prožívalo každý nový i starý dotyk. Jeho výraz se měnil postupně. Z jeho zmateného pohledu se proměnil ve fascinovaný. Doslova na mě fascinovaně zíral, netušila jsem proč.

Další píseň skončila a mě to trochu nahnalo strach. Strah, že ho budu muset brzy opustit. Automaticky jsem sevřela jeho dlaň pevněji. A i své tělo. To byla chyba. Všimla jsem si, jak semkl čelist. Uvolnila jsem sevření a trošku se oddtáhla. Jeho čelist zůstala zatnutá. I jeho výraz zhrubl, ale po chvíli se opět povolil.

Zazněly první tóny skladby, hudba byla opět pomalejší. Zůstali jsme ve stejné pozici, jako při rychlejší hudbě. Houpali jsme se ze strany na stranu a já si užívala ten moment, kdy se naše těla třela o sebe. Pokaždé mě zašimralo v břiše, ten pocit jsem nikdy neprožívala.

Oči mě začínali nepříjemně pálit, ale nemohla jsem je zavřít. Nebo spíše nechtěla. Vycítil to, nevěděla jsem jak, ale pomalu si mou hlavu opatrně přitáhl na hruď. Srdce se rozběhlo nový maraton a dech naopak zastavil.

Vdechovala jsem po malých dávkách jeho vůni, která byla omračující ještě více, než byly jeho oči. Opřela jsem si čelo o jeho rameno a zavřela oči. Konečně si oči odpočinuly. Věděla jsem, že ten kdo nás sleduje si ťuká na hlavu. A s Charliem to bude také o nervy, znovu. Ale měla bych se od něj raději odtrhnout? Ani náhodou.

Vymanila jsem jednu ruku z jeho a opět mu jí položila za krk a spojila s druhou. Oči už se zdály být v pořádku a i v hlavě jsem si trošku uklidila, odklonila jsem se od něj zpět do pozice, abych mu viděla do očí. Pořád mě sledoval.

Teprve teď jsem mohla vnímat zvuk okolo alespoň trochu. Hudby jsem si všímala pokaždé, ale toho ruchu ne. Všude zněl hovor a smích. Zezadu do mě někdo vrazil, ohlédla jsem se, kdo to byl, protože mi ovázal své krátké ruce kolem pasu. Bylo to nějaké dítě, spanikařila jsem, drželo se mě jako klíště. S panickým výrazem jsem se obrátila zpět na Edwarda. Na Edwarda, jak zvláštně to znělo. Ne jméno jako takové, ale vyznělo to tak normálně. Vzhledem k jeho majiteli to bylo podivné.

Neuniklo mi, jak se Edward pousmál při novém pohledu do mých očí. Z pasu mi vysunul ruku na lopatky a spolu se mnou se obrátil na to dítě. Dříve jsem se nepodívala tomu dítěti do očí, koukala na mě dvě nádherně modrá důvěřivá kukadla. Usmála jsem se, ale hned jsem se zamračila. Děti jsem nenáviděla a teď se usmívám nad tím, jak jsou rozkošné?

Tvrdý výraz mi moc dlouho nevydržel, ty dvě nádherná očka mi pomohla roztát.

„Liso!“ zahřměl nějaký ženský hlas, který chytl dítě a tahal ho ode mě. „Omlouvám se, slečno,“ usmála se na mě milá žena. Nikdy jsem ji nepotkala, ale nevypadala jako místní. Na to žít v těchto poměrech vypadala až příliš noblesně. Omluvně se usmála a táhla dítě z parketu.

Dívala jsem se za nimi, ale když zmizely v davu, obrátila jsem se zpět s hlavou sklopěnou.

„Bojíš se dětí?“ zeptal se mě pobavený hlas. Kdybych jeho studený dech neucítila u svého ucha, pravděpodobně bych nevěřila, že to řekl on. Ten hlas byl dokonalý. Zajímalo mě, čím mě ještě oblouzní.

Zahanbeně jsem přikývla a on se zasmál. Jeho smích mi v uších zněl dokola a dokola. Zvedl mi prstem bradu, abych se mu podívala do očí. Nemělo smysl odporovat. Výraz měl pořád pobavený, ale v očích byl nějaký zvláštní cit, který jsem si nechtěla přiznat, protože mě děsil. Očividně jsem ho fascinovala a on mě, ale bylo zde i něco jiného. Něco co muselo vyzařovat i z mých očí, ikdyž jsem to nechtěla.

Za mými zády se ozvala šelest, všichni se dali do pohybu. Odvrátila jsem se, abych se podívala, co se děje. Pravděpodobně přijel nějaký vůz s jídlem, protože lidé v bílých uniformách pokládali na stoly pokrmy. Uvnitř mě zamžíkalo staré já a hlavou mi prolétla myšlenka, co tuhle svatbu ještě obohatí.

Hudba dohrála a parket se začal vyprazdňovat. I Edward spustil své ruce z mých zad, ale já se nehodlala pustit, ještě ne. Znovu jsem k němu vzhlédla. Položil mi ruku znovu na pas a také jsme odcházeli z parketu, ikdyž já ne moc nadšeně, natož dobrovolně. Chytla jsem ho za ruku, abych ho v případě potřeby mohla přitáhnout zpět.

Musel mi na očích vidět tu paniku, jeho výraz jsem nerozpoznala. Úsměv mi z rtů zmizel už dávno, ale teď jsem se tvářila tragicky. Kdyby teď odešel, byla tu velká šance, že už ho nikdy v životě neuvidím. A to jsem nemohla dopustit. Ipřestože jsme se znali tak krátký čas, tak málo času jsme strávili spolu. Navíc poprvé to nebylo zrovna idylické, ikdyž právě vzpomínky na včera mě tady drželi, u něho. Přitahoval mě, nejen fyzicky, ale i ta jeho tajemná stránka.

Pomalu jsem se utápěla v tom černém jezeře, nemohla jsem se odtrhnout.

Neunikl mi jeho pohyb, kterým se ke mně přibližoval. Přitiskl si svou tvář na mou, jeho dech jsem opět cítila u ušního lalůčku. „Budu tady čekat.“ Jeho hlas mi znovu přivodil menší kolaps srdce, ale to co mi řekl mi vykouzlilo úsměv na tváři. Moje srdce se samým štěstím rozpuklo na několik částí. Vymanil svou dlaň ze své a oddálil obličej. Na jeho tváři také trůnil úsměv, ale byla jsem si jistá, že můj je větší.

Ucouvl, ale pořád se mi díval do očí. Udělala jsem to samé, ale museli jsme svůj oční kontakt přerušit. Co nejrychleji jsem došla ke stolu, neuniklo mi pár pohledů. Charlie se ně mě mračil a ještě více na Edwarda, těkal mezi náma oběma. Sklopila jsem hlavu a cestou ke stolu jsem ji už nezvedla.

Posadila jsem se a přejela pohled přes Lauren. Měla jsem velký strach, aby po mě neskočila. Její oči prozrazovaly nepříčetnost. Raději jsem uhnula a podívala se ke stolu k němu. Nadšení a celá ta radost nyní zmizela jako lusknutí prstu. V mém výhledu seděla nějaká obézní žena. Potichu jsem zaklela.

Nakláněla jsem se, ale nebyla šance ho zahlédnout. Tím že se tam žena posunula, uvolnila druhou stranu výhledu a já spatřila další obyvatele jeho stolu. Byly to dvě ženy. Nebo spíše dívka a žena. Na první pohled mě upoutala ta dívka. Měla nádherné blonďaté vlasy a vypadala dokonale jako Edward. Také byla tak bledá. Nazvala bych jí bohyní.

Vedle ní seděla drobná žena s vlasy zvlášního odstínu, z dálky vypadaly jako by byly z karamelu. Obě po mě najednou střelily pohledem. Upoutal mě nejdříve pohled té dívky, nenávist z ní vyzařovala až ke mně. Po pár minutách, kdy se mi opět zrychlilo srdce, uhnula. Pohledem jsem sjela k její společnici. V jejích očích jsem spatřila i na tu dálku starost, ale ne nepřátelství. Předtím, než také uhnula, se na mě usmála jemně a nenuceně.

Postavili přede mě jídlo. Nemohla jsem opět utřídit své myšlenky, nevnímala jsem, co jím. Ikdyby to bylo nějaké nenáviděné jídlo, nevšimla bych si, že ho jím. Jedla jsem pomalu, přestože jsem se nemohl dočkat momentu, kdy mi seberou talíř a bude se moct jít znovu na parket.

Celou dobu jsem sledovala, jestli se ta žena nepohnula, ale seděla pořád stejně. Párkrát mnou projel vztek, ale než jsem stihla něco provést, zmizel. Všechno, co jsem nyní pociťovala, bylo nové, ale přesto přirozené. Tu touhu nepočítaje. Nikdy jsem něco nechtěla tak moc, jako být u něho, natož se ho dotýkat. Byla tohle láska? Podivná láska, zasmála jsem se v hlavě.

Co znamená být zamilovaný? Toužit být tomu druhému nablízku? Splněno. V jeho přítomnosti zapomeneme, kdo jsme? Splněno. V jeho blízkosti se cítíme dokonale a chceme tak zůstat navždy? Splněno. V hlavě jsem si vybavovala všechno spojené s láskou. Ale na lásku bylo tohle moc slabé. Ne svazek sám o sobě. Ale ten cit. To podivínství. Já ho neznala, ani on mě. Já mu ostatně ani nic neřekla, natož své jméno. Zastyděla jsem se. Musela jsem to napravit, toužila jsem slyšet jeho hlas. Mohla bych ho poslouchat celý den.

Konečně! Po té hrozné tobě, kdy jsem měla pocit, že se snad zvednu ze židle a půjdu k němu, lidé opět začali obživovat a ruch se ozval znovu. Vstala jsem a on také. Usmála jsem se, ale než jsem stihla udělat krok, někdo mi položil paži na rameno a otočil mě k sobě. Charlie. Kazatelsky se na mě díval a napražil prst. „Odcházíme,“ sdělil mi.

„Cože?“ vyhrkla jsem. To ne. Jestli mé srdce dnešek přežije bude to zázrak, opět se mi rozběhlo, ale tentokrát strachem. Věděla jsem, co by tohle mohlo znamenat. Odejít a nechat být.

„Odcházíme ihned. Nebudu se s tebou hádat, Isabello. Ne tady,“ jeho hlas byl tichý a naléhavý. Každopádně nevypadal naštvaný na mě, spíše se rozhlížel roztržitě po okolí. Vrchní knoflík košile byl rozepnutý. Nechtěl odejít kvůli mě, ale děsila ho společnost. Trošku jsem se uchichtla, ale když mě popadl za paži a táhnul ven, úsměv mi zmizel. Umanutě jsem se zastavila, ale Charlie byl silnější. „Jdeme oba.“

Snažila jsem se vykroutit, ale marně. Poddala jsem se. Hodila jsem lítostivý pohled po místě, kde seděl, ale už tam nebyl. Byl pryč. Seděla tam jenom jeho rodina, on sám ne. Lhal mi. Spustila jsem ramena dolů, ale zase je napřímila. Lhal mi, porušil slib. Uraženě jsem si odfrkla a vytrhla se Charliemu. Neodešla jsem ho hledat, určitě zmizel, ale nehodlala jsem se vléct za ručičku.

Pár lidí okolo si toho všimlo a pohoršeně mě sjeli pohledem. Měla jsem chuť jim něco říct, probudila se ve mě ta stará povaha. Slíbil to! Když jsem si zpětně vzpomněla na jeho slova, tak jsem si uvědomila, že mi to neslíbil, ale přesto. Řekl mi to a porušil to. Nebyla jsem naštvaná na něj, jak bych mohla? Byla jsem naštvaná na svět. Kdyby nás neodtrhl, mohla existovat budoucnost.

Charlie i já jsme k autu kráčeli potichu a nasupěně. Charliemu se asi probudila stará nálada, jeho naštvanost na mě sílila. Mé vystoupení s Edwardem se mu asi také nelíbilo. Všimla jsem si, jak se na Edwarda předtím dříve díval. Nepřátelsky.

„Máma říkala, že tam máš přítele,“ řekl, ale dále dělal, že rychle jde k autu bez zájmu o okolí.

Přistoupila jsem na jeho hru. Rozhlédla jsem se po krajině kolem a odpověděla mu. Kdybych nehýbala rty a slova by z mých rtů neplynula, nikdo by neřekl, že mluvím. „Dá se to tak říct,“ přiznala jsem. Nechtěla jsem mu narovinu říct všechno.

„Tak proč se taháš s Cullenem?“ tentokrát se na mě otočil a mluvil přímo na mě.

„S nikým se netahám!“ řekla jsem se zaťatou čelistí, abych na něj neřvala. Ne dokud nebudeme doma.

„Tak co to bylo?“ zavrčel. Zastavil u auta a za cíp saka si mě přetočil k sobě. „Podívej se na mě!“ vyzval mě, když jsem měla sklopenou hlavu.

Neochotně jsem zvedla hlavu.

„Odpovíš mi?“

„Ne,“ dala jsem mu odpověď. Můj klidný tón mě mile překvapil. Škubla jsem rukou a tak se mu opět vytrhla. Postavila jsem se ke dveřím a čekala, až odemkne.

Chvíli tam stál, ale pak se smrtelně naštvaným obličejem odemkl a usadil se do autu, já se k němu přidala. Cestou domů v autě panovalo snad ještě horší ticho. Já byla relativně v pořádku, ale Charlie běsnil. Zastavil před domem a beze slova šel do domu.

Otevřela jsem dveře, ale nešla jsem k domu, místo toho jsem se opřela o dveře auta. Nejraději bych si teď zapálila cigaretu, ale to by byla má smrt. Zhluboka jsem se nadechla a pomalým krokem pokračovala k domu. Dveře jsem otevřela potichu a vevnitř se snažila našlapovat s co nejmenší hlasitostí.

„Bello,“ zavolal Charlie z obývacího pokoje. Zavřela jsem oči a doufala, že se mi to pouze zdálo. „Pojď sem.“ Svěsila jsem ramena a vydala se tam. Možná mě tím oslovením chtěl usměrnit.

Vstoupila jsem do místnosti a tázavě se podívala na Charlieho. Ten se na mě nedíval, zvedl ruku a ukázal na křeslo. Chce mě mít na očích. Poraženě jsem si sedla, kam ukazoval a svěsila hlavu.

V televizi hrál baseball, proto tak spěchal domů, není ani převlečený. Usedla jsem a sundala si boty, abych si mohla nohy dát nahoru. Položila jsem si čelo a kolena, a doufala, že dnešek byl sen. Protože, kdyby byl, nezoufala bych teď, kde asi je. Kam zmizel? Potkám ho ještě? Otázky mě zžíraly zevnitř, příjemný pocit to nebyl.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se ovládnout sebe a znovu získat nadvládu. Poklepávala jsem si rukou ve snaze dostat ze sebe ty pocity. Když ani poklepávání rukou nepomáhalo, zvedla jsem chodidla a přirazila je dolů, a znovu. Nic nepomáhalo.

„Nemůžu jít alespoň do pokoje?“ zeptala jsem se Charlieho nedočkavě. Zvedla jsem hlavu, abych mu viděla do tváře. Moc nadšeně se netvářil. Někdo pravděpodobně skóroval, protože Charlie se ihned napjatě zahleděl na obrazovku. Rozhodla jsem se toho využít. „Prosím, můžu jít nahoru?“

„Běž,“ odbyl mě, přesně jak jsem doufala. Postavila jsem se na nohy a urychleně jsem se klidila z místnosti v případě, že by si to rozmyslel. Zavřela jsem dveře a vydechla. Svoboda. Schody jsem vyběhla a práskla dveřmi od pokoje.

Přecházela jsem po pokoji a pokoušela se přijít na něco, co by mi pomohlo se s ním znovu setkat. Dalo by se říct, že se stal něčím, čím jsem byla posedlá. Toužila jsem ho vidět, cítit, konečně s ním mluvit. Nevěděla jsem, kde bydlí, ale i kdybych to věděla, nepomohlo by mi to, protože by tam nebyl nebo by ani nevyšel ven. Potřebovala jsem neutrální půdu.

Jezero. Jezero! Zajásala jsem. To je to, co hledám. Musí tam být, je to jediné místo, kde by být mohl. Rozběhla jsem se ke dveřím, ale těsně před nimi jsem se zarazila. Tohle jsem musela promyslet. Obrátila jsem se tělem na pokoj a rozhlížela se. Něco jsem potřebovala.

Utěk učiním oknem jako minule, ale jak Charliemu dokázat že tady jsem? Přelétla jsem přes tašku s osobními věcmi. Popadla jsem jí a z jejích útrob vytáhla iPod s velkými sluchátky. Zapnula jsem hudbu a připojila sluchátka. Hlasitost jsem dala na největší úroveň, nic lepšího jsem neměla. Neznělo to jako ze sterea, ale po pokoji se to rozléhalo dostatečně. Pro lepší provedení jsem sluchátka zavěsila za kliku u dveřích.

V žilách se mi rozproudil adrenalin, jak jsem dostala naději. Svlékla jsem se a vzala si plavky. Přes to další věci a na nohy jsem si nandala boty, ve kterých se mi bude pohodlně běžet lesem.

Znovu jsem se nadechla a otevřela okno. Zaposlouchala jsem se, vzdáleně byla slyšena televize, ale jinak byl dům tichý. Prolezla jsem úzkým otvorem okna a jako minule slezla dolů. Přikrčila jsem se u domu a tiše šlapala k lesu. Pár kroků před ním jsem se narovnala a dala se do zběsilého útěku. Za sebou jsem neslyšela žádný řev, možná mi to protentokrát prošlo.

Z běhu jsem přešla do chůze a rozhlížela se. Včera jsem nic neviděla, bylo pozdě. Teď jsem zdejší krajinu nepoznávala. Opět jsem přidala a běžela rovně. Zdálo se mi, že les nikdy neskončí. Když už jsem opět začala propadat panice, rozevřela se přede mnou příroda. Vyšla jsem ze stínu stromů a porozhlédla jsem se.

Nic nevypadalo tak krásně jako za měsíčního svitu. Všechno bylo staré a neudržované. Pořád to mělo své kouzlo, ale molo se rozpadalo a pláž byla pokryta kusy dřeva. Více než to mě zajímaly lesy kolem, hledala jsem ho, nebo nějaký náznak že tady je.

Pořád se rozlížející jsem vyšla směrem k vodě. Svlékla jsem si mikinu i kalhoty a boty. Tričko na ramínkách jsem si nechala, voda už nemusela být tak teplá. Ze sledování mě vyrušily vlnky vody na konečcích prstů. Přerušila jsem svou pátrací akci a vcházela hlouběji do hlubin. Plavat jsem začala, když už jsem chodidly jen těžce dosáhla na kamenitou zem.

Plavala jsem dál, zastavila jsem se zhruba ve stejné dálce jako včera. Otáčela jsem se a prosila, aby se za mnou opět jen tak objevil, ale on nikde nebyl.

„Vím, že tu jsi!“ křikla jsem, ale hlas se mi třásl. Možná tady ani nebyl, ale musela jsem zkusit vše.

Zběsila jsem se otáčela a neustále pročesávala okolí. Vzdávala jsem to, pomalu jsem se přesvědčovala, že zde není. Nechce tu být? Nemůže tu být?

Najednou jsem si uvědomila teplotu vody a tělo se mi třáslo zimou. Dříve mi to bylo jedno, ale teď mě voda studila. Vzdychla jsem a v krku mi vyrostl knedlík. Skutečně jsem věřila, že se tu objeví.

Uplavala jsem pár temp, když mě vyrušil obrázek, který zahlédlo mé pravé oko. Přestala jsem plavat a otočila se tím směrem. Stál tam. Moje srdce plesalo, ikdyž část mě věděla, že tohle je šílené a špatné. Neměla bych se s ním stýkat, ale on pro mě byl zakázané ovoce, které jednoduše chutná nejlépe.

Držela jsem se nad hladinou a dívala se přímo na něj. Koutky úst se mi vytáhly do širokého úsměvu. Stačilo, aby šel za mnou. Napřímil se a skočil do vody, úsměv se mi roztáhl ještě více. Čekala jsem, že hned vyplave, ale nikde jsem ho neviděla. Zatajila jsem dech a naslouchala, kdybych cokoliv zaslechla.

Za mnou se ozval zvuk, jak někdo prorazil hladkou hladinu. Vylekaně jsem se otočila a pohlédla znovu přímo do těch černých očí. Jak jsem učinila rychlý pohyb, posunula jsem se k němu a naše nosy se dotýkaly.

Kdyby dýchal, jeho dech by mi omýval tvář, ale nedýchal. Naproti tomu já byla zadýchaná a svým způsobem nedočkavá z přístího vývoje událostí. Na tělě mě zastudily jeho ruce, objal mě a držel nad hladinou, tudíž jsem nemusela plavat, využila jsem toho. Zvedla jsem nehybné ruce a položila mu je kolem krku.

Toužil po mě, to jsem na jeho očích viděla. Ale tentokrát to byla smíšená touha. Bála jsem se mrkat a toužila jsem, abych nemusela. Realita neexistovala, teď na celém světě jsme byli jen my dva. Jen my dva v tomhle jezeře.

Ikdyž byla voda studená a jeho tělesná teplota to ještě podtrhovala, celé tělo jsem měla rozpálené. Spalovala mě vášeň i touha. Toužila jsem udělat jednu věc, ale nebyla jsem si jistá. Rozpojila jsem naše nosy a naklonila hlavu, aby nos nevadil v tom, co jsem hodlala udělat. Přiblížila jsem se rty k jeho, ale nepřistiskla jsem mu je na ně. Čekala jsem na nějakou reakci.

Reakce se nedostavovala. Nadechla jsem se a přejela mu svými rty po jeho. Cítila jsem jejich tvrdost a chladnost, ale ani to mě neodradilo. Líbla jsem ho na spodní ret a povzbudila ho. Snažila se ho dostat do takového stavu, jako jsem s právě nacházela já. Povedlo se mi to. Otevřel ústa a oplatil mi to.

Opět mi moje srdce vyhrožovalo, že pukne pod váhou takové vášně, ale ignorovala jsem ho. Nehodlala jsem tohle zahodit. Přitiskla jsem se k němu těsněji a líbala ho jinak. Bez opatrnosti. On tak neopatrný nebyl, cítila jsem napětí, jak se kontroluje, ale přesto to bylo tak nádherné. Polibek od něj se s polibkem od ostatním kluků nedal srovnávat. Nikdy jsem takový cit necítila, nikdy jsem po nikom tolik netoužila.

Přestala se ovládat. Přirážel své rty na mé tvrději a já byla ještě více roztoužená. Semkla jsem své paže kolem jeho krku těsněji, ale on mě přerušil. V jednu chvíli byl tady a v druhou zmizel z mé blízkosti.

Ve strachu, že by zmizel jako včera, jsem se rozhlédla. Byl pár metrů ode mě. V očích jsem mu viděla touhu a nebezpečí, opět změnil tvář. Zavřel oči a já ho tiše pozorovala. Sváděl boj, to jsem si byla jistá. Po dlouhé době se nadechl a otevřel oči. Vyděšeně jsem ucouvla dál od něj. Jeho pohled byl jiný, už neměl zájem o mě, ale o něco jiného. Akorát jsem nevěděla o co.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem tě děsit,“ zašeptal a znovu zmizel.

I přesto co mi ukázal a řekl, jsem se rozhlížela na všechny strany, ale on nikde nebyl. Opět. Tentokrát jsem ale věděla, že se nevrátí. Ne sem a ne teď.

Nechala jsem uklidnit své srdce a plavala na pevninu. Oblékla jsem si věci na své mokré tělo, a byla pod jakousi agónií. Byla jsem zmatená a malinko zklamaná, nechtěla jsem, aby odešel.

Nandala jsem si boty a pomalu vyšla zpět k domu. Už mi nešlo o to, jestli mě Charlie přistihne nebo ne. Nedávala jsem pozor na cestu, prostě jsem šla rovně. Přehrávala jsem si ten polibek znovu a znovu, v tichu lesa jsem slyšela své srdce bít jako o závod.

Než jsem se nadála otevřel se přede mnou dům, zešeřovalo se. Trošku ve mě hrklo, bylo to déle než jsem si myslela. Charlie si už musel mé nepřítomnosti všimnout. Ale možná ne. Rozvažovala jsem mezi dveřmi a stromem. Dveře byly pohodlnější, ale strom bezpečnější. Vydala jsem se k němu. Vylezla jsem na větev a postupovala do koruny. Okno bylo otevřené, kdyby mě Charlie přistihl, zavřel by ho.

Vlezla jsem dovnitř a podívala se na kliku. Sluchátka pořád vyhrávala a stále tam visela. Kdyby Charlie otevřel, sluchátka by spadla. Jeden balvan ze srdce se uvolnil. Zavřela jsem za sebou okno. Zvedla jsem sluchátka a nasadila jsem si je. Hudbu jsem ztišila a lehla si.

Strop nebyl moc zajímavý, ale alespoň něco. Nevadilo mi, že se mi oblečení lepí na tělo a studí. To teď nebyl problém. Uvažovala jsem nad ním, nad Edwardem.

Kdo je? Miluji ho? Nesmysl. Znám ho den, a jediné co mezi námi je, je touha. Jeho je ovšem něčím zvláštní. Možná tak netouží po mě, jako po něčem jiném. Zvědavost toužila zjistit, co to je. Ale pud sebezáchovy po tom nežíznil. Ipřestože chtěl něco jiného a díval se na mě, jako kdyby mě chtěl zabít, přestože s tím bojoval, jsem mu chtěla být na blízku. Dnešní polibek byl výjimečný. Nemyslela jsem si, že něco takového v realitě existuje. Ale všechno okolo něj bylo nadpřirozené.

Za oknem se pomalu stmívalo. Schody zaskřípaly a Charlie dupal nahoru. Očekávala jsem, že mě jde zkontrolovat. Překryla jsem se dekou, aby nebylo vidět, že jsem mokrá, ale vrchní část se už stihla namočit. Rychlým pohybem jsem ji přetočila a ulehla na bok.

Zavřela jsem oči ve stejný moment, jako Charlie otevíral dveře. Vyděsila jsem se, že mě chytil, ale když Charlie promluvil, řekl něco jiného než jsem očekávala. „Máš hlad?“ zeptal se. Jeho hlas byl tiší a starostlivější.

Otevřela jsem oči a dělala, že se trošku protahuju. „Ne,“ zakroutila jsem hlavou a znovu padla do peřin. Charlie přivřel dveře, ale nechal je otevřené. Očekávala jsem vztek, ale místo toho nastoupila únava.

hlad, chlad

Žádné komentáře
 
Bez povolení přísně zakazuji kopírováno veškerého obsahu, protože na něj vlastním autorské právo!