Spisovatelské pokusy jedné amatérky

Odkazy na oblíbené stránky

Hollis

Hollis... Její povídky mé k mnohému inspirovaly. Je to můj FF vzor.

Scrivere.ic.cz

Stránky, kde též najdete mé psaní, akorát v kolektivu skvělých lidí.

OurStories

Nezávislé povídky neprofesionálních spisovatelů

Stmivani.eu

Stránky o knihách Stephenie Meyer

Statistika

Letní poblouznění

LP - 6. kapitola

Název kapitoly: Jsi zrůda, no a?

V krku mě škrábalo, vlasy jsem měla přilepené na mokrém čele od potu a třásla jsem se. Shrnutě, bylo mi příšerně. Pokusila jsem se zakašlat, ale ztrhl se z toho záchvat kašle. Rukou jsem odhrnula peřinu, ale musela jsem na to vynaložit hodně energie, celé tělo bylo slabé.

Nohy jsem přehodila přes okraj postele a postavila se na ně. Rychle jsem se zachytila postele a dosedla, místo toho abych se zhroutila na zemi. Párkrát jsem zakašlala a vstala podruhé, už jsem byla připravená a na nohách jsem se udržela.

Dobelhala jsem se ke dveřím a držela se rámu, když jsem dveře otevírala. V celém době vládlo ticho a rušila jsem ho jenom já. Hluboce jsem doufala, že Charlieho nevzbudím. Náš vztah se od ostatních let tak lišil, až se mi nechtělo věřit.

Celou vahou jsem se opřela o kliku v koupelně a otevřela dveře. Abych došla k umyvadlu, musela jsem se držet stěn a pak se chytnout kraje umyvadla. Doufala jsem, že se umyvadlo pod mou vahou nestrhne. Zmučeně jsem sledovala odraz v zrcadle. Tváře jsem měla mimořádně bledé až do zelena, odhrnula jsem si slepené vlasy z čela na stranu a pustila kohoutek. Příjemnou studenou vodou jsem si opláchla obličej a napila se přímo z kohoutku. Netušila jsem, kde má Charlie léky, takže jsem si nemohla vzít prášek, ale doufala jsem, že to bude lepší.

Vedle umyvadla jsem sebrala nějaký ručník a namočila ho do studené vody. Naposledy jsem si opláchla obličej a vydala se zpět do pokoje. Cestou jsem se musela přidržovat stěn, protože sílu v nohách jsem pořád nenašla. Na chodbě jsem si rozsvítila, ale v pokoji jsem šla k posteli po tmě. Což se mi vymstilo, v cestě se objevila hromádka svlečeného oblečení a já se do něj tak zamotala, že jsem spadla na zem vedle postele. Charlie naštěstí spal tvrdě a ani mé hlasité skuhrání míšené s nadávkami neslyšel. Vzepřela jsem se na rukách, ale neměla jsem v nich, stejně jako v rukách, žádnou sílu. Hlava vážila přinejmenším o polovinu více než normálně a stahovala mě dolů. Konečky prstů jsem nahmatala kraj matrace a pokoušela se za něj vytáhnout, nešlo to.

Zmoženě jsem pustila ruce na podlahy a ty dopadly vedle mě. Bosá chodidla mě studila, znovu jsem nahmátla prsty kraj postele a tentokrát se nesnažila vstát, ale strhla jsem na sebe deku. Namáhavě jsem se do ní zabalila a zůstala ležet na podlaze. Pod hlavu jsem si dala pár kousků oblečení, o které jsem zakopla a zavřela oči. Různé podněty jsem pořád vnímala, ale nebyla jsem plně při vědomí. Mokrý ručník ležel někde, kam jsem ho upustila.

K podnětům, které jsem vnímala, patřila hlavně zima, ale na podlaze se už dům tichý nezdál, slyšela jsem každý pohyb každého tělesa. Hluk, z části vytvořený v mé hlavě, mi bránil usnout, navíc jsem se pořád třásla a musela si deku přitahovat k bradě. Síla, místo aby přibývala, ubývala, tudíž jsem se na postel už nedostala. Bolest z tvrdé pohlady se projevovala na zátylku a zádech. Bylo to nepříjemné.

Postupně jsem ztrácela vědomí, ale pak jsem se zase probudila, protože se něco ozvalo ať už zima, nebo bolest v hrdle. Zvednout ruku nešlo, sunula jsem ji, dokud jsem ji nedala na čelo. Pot se pořád tvořil, přestože mi byla zima. Čelo jsem měla celé polepené a vlhké od studeného potu.

Pokoušela jsem si pročistit hrdlo, ale vzešlo z toho pouze ubohé vydechnutí. V ústech jsem měla sucho a jazyk se mi lepil na horní patro. Polykání bolelo jako, kdyby mě nutily polykat hřebíky. Přála jsem si, aby ta bolest byla pryč.

V LA se člověk nakazí jen občas, má tam problémy s jinými nemocemi než tady. Ruku jsem shodila z čela a po podlaze hledala ručník, našla jsem ho asi třicet cetimetrů ode mě, přitáhla jsem si ho a přetáhla přes obličej.

„Co to proboha děláš?“ probudil mě hlas. Konečně jsem usnula, ale někdo mě vzbudil. Nadzvedla jsem ruku a tiše zajásala, vrátilo se mi alespoň trochu síly. Za okraj ručníku jsem si ho stáhla z obličeje a ihned mě oslepilo světlo, musela jsme přivřít oči. Měsíční světlo se z okna asi odráželo o bílé prostěradlo postele a bylo vidět, že je prázdná, proto Charlie rozsvítil.

„Co děláš na zemi?“ zeptal se znovu a přišel ke mně.

„Myslím, že na mě něco leze,“ zachroptěla jsem znaveně. Stálo mě to hodně síly.

Charlie ze mě strhl pokrývku a hodil jí na postel. Svá záda prohýbl, aby mě zvedl z podlahy. Dříve než mě mohl zvednout jsem zareagovala, nechtěla jsem, aby mě nesl. Podala jsem mu pravou paži a on jí chytl, přitáhla jsem se do sedu a za jeho pomoci i do stoje. Starostlivě mě podpíral, dokud jsem nedolehla do postele.

Natáhl se pro deku a zabalil mě do ní. „Dojdu ti pro další deku.“

Připadala jsem si hloupě, ale v tuhle chvíli jsem nemohla nic namítat, byla jsem ráda za měkkou postel. Světlo mě pořád bilo do očí, zavřela jsem oči a únava mě opět pohltila. Znovu mě probudil až Charlie. Další deku přehodil přes mé nohy, poznala jsem, že je na dvakrát přeložená. Druhou novou deku mi přehodil přes trup a kraje zastrčil pod mé tělo, zima se trošku vzdala.

„Tady máš teplý čaj, termosku mám bohužel v práci,“ mluvil s tišší hlasitostí, byla jsem mu vděčná. „Neměl jsem tě nutit jít nakupovat. Zvládneš to nebo mám zavolat do práce, že zůstanu doma?“

„To je v pohodě,“ odpověděla jsem mu, ale neslyšel mě. Můj hlas byl jen tichý chabý sípot. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani jednu srozumitelnou hlásku.

„Uvidíme ráno,“ rozhodl Charlie.

Přikývla jsem na souhlas. Víčka mi klesla dolů a otevřely se až do nového dne. Světlo už pronikalo oknem, stočila jsem tam hlavu a otevřela oči úplně. Venku výjimečně nepršelo, ale slunce se stále schovávalo za mraky.

Pohnula jsem nohou a zajásala, energie se už alespoň částečně vrátila. Váhu na sobě jsem si uvědomila, až po té, co jsem ji chtěla odhrnout. Raději jsem to hned vzdala, nebylo pochyb, že bych to zvládla, ale nechtěla jsem vylézat z tepla, když jsem nemusela.

Někdo pootevřel dveře a Charlie nakouknul dovnitř, když viděl, že jsem vzbuzená, vešel do pokoje. „Jak se cítíš?“ Jeho tvář se změnila. Jeho neprůhledný výraz vyměnil starostlivý.

Pročistila jsem si hrdlo, abych si byla jista, že jsem svůj hlas neztratila. „Je mi lépe.“ Ten hlas už zněl trochu jako můj, ale byl pořád ochraptělý. Více než normálně po ránu.

„Dobře. Zatopil jsem. V práci budu jen dopoledne, okolo dvanácté ti přijdu znovu zatopit a zůstanu tu. Ty zůstaň v posteli, máš zaděláno na pořádnou průšvih,“ poučoval mě.

Teprve teď jsem si všimla, že má v ruce hrnek. Pár kroků ho dělilo od stolku, položil ho tam a sednul si na kraj postele. Vnitřní stranu ruky položil na mé čelo. „Jsi celá rozpálená,“ okomentoval to. „Spi, Bell,“ popřál mi a vstal.

Bell mi říkával, přesto mě to teď překvapilo. Jak se jeho nálada mohla změnit, jenom protože jsem nemocná. Rodiče opustí jejich zloba pokaždé, když vidí své dítě bezmocné.

„Moje číslo do práce máš?“ otočil se ještě.

Pokývla jsem hlavou, ikdyž to nebyla pravda, ale určitě někde v domě bude, ale pochybovala jsem, že bych něco takového mohla využít.

„Dobře,“ udělal zmatený pokyv hlavou a odešel. Schody křupaly pod jeho vahou, ale asi už si zvykly. Nechala jsem opět klesnout svá víčka a užívala si ticha. To odporné otupení, jako zatemňovalo mou mysl v noci, zmizelo. Bolest v krku se zvětšila, jako kdybych tam měla nůž a ten mě řezal do hrdla.

Šikovně jsem si přetáhla deku přes bradu a dlaněmi jsem si třela boky, které přineslo vytoužené teplo. Už mě nestudilo tak jako v noci, ale ocenila bych tepla více. Přemýšlela jsem, jestli už mám vstávat, ale rozhodně se mi nechtělo.

Teplo! Radovala jsem se. Nevěděla jsem, kolik je hodin, ale musela jsem spát přinejmenším hodinu. Pokoj byl prosicen horkým vzduchem, už jsem se vůbec netřásla. V krku mě bodalo a měla jsem tam odporné sucho. Své ruce jsem vysunula z pokrývky a šáhla vedle pro čaj. Hrnek byl teplý, ale čaj už vlažný, přesto jsem ho vypila. Sucho jsem zahnala pouze z části, musela jsem si udělat nový čaj.

Odhrnula jsem všechny pokrývky a posadila se. Opatrně jsem došlápla na nohy, ale už jsem měla sílu, pouze jsem se zakymácela. Mé kroky vedly kolem hromádky oblečení, na které jsem spala i mokrého ručníku. Tělo nedobrovolně zaskřípalo, když jsem se sehla, ale dosáhla jsem na něj. Narovala jsem se a hodila ručník na topené pod oknem. Zvídavě jsem vysunula okno a vystrčila ruku ven. Nebyla tam taková zima, ale uvnitř bylo lépe.

Ruku jsem zastrčila zpět dovnitř a zabouchla okno. Do koupelny jsem už došlo lépe než včera, už jsem se nemusela držet stěn. Hlavu jsem strčila pod kohoutek a nechala odtéct všechen pot. Vypláchla jsem si ústa a vzhlédla do zrcadla. Barva se nezměnila, spíše se zhoršila.

Vodu jsem vypnula a na nahých pažích mi naskočila husí kůže. V pokoji jsem vyhrabala rozepínací svetr a přetáhla si ho přes sebe. Knoflíky v předu jsem nezapínala, jen jsem si jeden kraj přehodila přes druhý.

Na chodbě jsem se rozkašlala, rukou jsem si zalepila pusu a pokoušela se to udržet v sobě, ale jednou jsem vyprskla z toho zakrývání, ale nakonec se to uklidnilo. V kuchyni jsem zapla konvici a připravila si do hrnku čaj.

Vzhlédla jsem a podíval se z okna. Zklamaně jsem zírala na místo, kde včera parkoval své auto, dnes tam bylo prázdno. Naše schůzky asi padají, ale jak mohl vědět, že budu nemocná? Nebo nepřijel, aniž by to nevěděl? To by znamenalo, že porušil svůj slib.

Voda v konvici vypla, natáhla jsem se pro ni a nalila vařicí vodu do hrnku. Celý hrnek byl horký, musela jsem ho vzít za ucho a druhou rukou opatrně podpírat ze spoda. Čaj nádherně voněl, přiblížila jsem si ho k nosu, ale to jsem neměla dělat.

Z ničeho nic se přede mnou objevila postava, stála před vchodovými dveřmi. Šíleně jsem se lekla a celý obsah hrnku jsem si převrátila na ruku. Kvůli pálivé bolesti jsem zjistila, kde jsou postižená místa. Opařila jsem si jednu ruku a nějaký obsah mi i prosákl přes tričko na hrudník. Hrnek se roztříštil o tvrdou zem a rozlétl se po místnosti.

Vyděšeně jsem pohlédla do stejně vystrašených černých očí a ty se na jednou přiblížily. Během chvíle už mi na ruku tekla studená voda z kuchyňského kohoutku. Druhou rukou jsem se snažila nadzvednou látku na hrudi. Studené ruce zmizely z opařené ruky a svlékaly mi svetr z ramen, ruku nechal pod kohoutkem a rukáv mi jednoduše roztrhl. Popadl konec trička a přetáhl mi ho přes hlavu, s rukávem na postižené ruce udělal to samé co se svetrem. Zbylo mi pouze krátké prýsvitné tílko, šahající nad pupík.

Vařící voda prosákla trikem snadno, ale nebyla tak horká, nedopadla přímo na kůži. Kůže na hrudníku mě přesto pálila. Přiložil mi svou ruku na místo, které červenalo. Úlevně jsem vydechla, protože jeho studená ruka mi to místo schladila. Ihned mi však zčervenaly tváře, protože se dotýkal i vršku mých ňader, sklopila jsem hlavu a raději pozorovala svou ruku, po které stékaly studené proudy vody.

„Je mi to líto, nechtěl jsem tě vyděsit,“ omlouval se vinným hlasem.

„Kdybys mě nevylekal, pravděpodobně bych to na sebe vylila na schodech a ještě z nich spadla,“ snažila jsem se ho uklidnit. Byla jsem překvapena svým hlasem, byl klidný a uvolněný.

Bolest ustupovala, vlastně už jsem cítila jen tu v krku. Studená voda mi postižená místa znecitlivěla. Svou ruku odendal a přiložil na to místo druhou, ta byla teď studenější. Nahá ramena studila, nic jsem přes ně neměla, to samé nahá záda. Musel si všimnout, jak mi po celém obaženém těle naskočila husí kůže. Volnou rukou si přes hlavu přetáhl tričko a ruku na malou vteřinu oddálil, aby si mohl tričko sundat úplně. Hbitě prsty volné ruky narovnal černé tričko a navlékl mi ho na hlavu. Zdravou ruku jsem prostrčila otvorem a tričko stáhla dolů. Na jednom rameni mi pouze viselo a jeho ruka čouhala z pod něj a její obrys se rýsoval na mé hrudi.

Představila jsem si Charlieho, kdyby teď vešel kuchyňskými dveřmi a cukl mi koutek. Infarkt by ho neminul. Teprve teď sem si všimla jeho nahého těla, dříve jsem se moc zabývala oblékáním a zíráním na ruku. Svaly se mu rýsovaly po celém těle, které mu mohl závidět každý model či herec. Neodvážila jsem se podívat se mu do očí, ale pravou rukou jsem mu objala krku a čelo se položila na jeho chladivou hruď.

Zdálo se mi, jako kdyby se zachvěl pod mými dotyky, ale to jsem se spíše chvěla já. Touha mě znovu popadla, i přes mé protesty. Své suché rty jsem mu přitiskla na hruď, nic neudělal, pokračovala jsem. Stoupala jsem výše a výše, zlíbala jsem každý kousek jeho krku, kam jsem až dosáhla a vrhla se na rty. Překvapení, z toho že mě ještě nezastavil, rostlo, ale využívala jsem své šance. Pokoušela jsem se do hry zapojit i jazyk, ale to jako jediné odmítal. Po chvíli jsem to vzdala, odmítal nekompromisně, asi to patřilo k věcem, které prostě nemůžu dělat.

Svou ovinutou paži jsem sundala a obmotala mu ji kolem pasu, zkoumala jsem bříšky prstů každý kousek jeho kůže na trupu. Zastavil mě, až když si to mé prsty štrádovaly po břiše, neunikl mu malý vzdech, na který jsem já bohužel neměla čas, musela jsem využít toho, že mě nezastavuje, do teď.

Vložil si mou ruku do dlaně a nepouštěl. Své čelo si opřel o mé, aby náš polibek přerušil. Na tváři mu hrál krásný uličnický úsměv, myslela jsem, že se bude zlobit, ale stal se opak. Jeho oči byly teď skutečně blízko, že mi rozbušily srdce mnohem více než předtím. Předtím jsem to nevnímala, protože jsem měla na práci něco jiného, ale v tento moment jsem cítila, jak se mé srdce snaží vystřelit z mé hrudi pryč.

„Myslím, že už to bude v pořádku,“ zašeptal a vyhrnul mi triko, aby mi zkontroloval hruď, kdyby to udělal jiný kluk, považovala bych to za ubohý pokus podívat se mi na ňadra, ale Edward mi absolutně nepřišel jako tenhle typ, on byl princ. Vysněný princ každé dívky, až na jeho temnou stránku, ale tu má i každý princ, který není z pohádky.

„Běž nahoru, udělám ti nový čaj a něčím ti to namažu, nevypadá to hrozně. Ozdravilo se to včas.“ Včas. Připomněla jsem si tu rychlost, kterou mě dostal ke kohoutku. Nevyděsila mě, ale na chvíli jsem si připadala jako šmouha.

„Uklidím ...,“ nestihla jsem dokončit větu, protože mě přerušil.

„Udělám to, ty běž do postele,“ rozkázal.

„Dobře,“ přikývla jsem a vtiskl mu polibek na rameno, když jsem odcházela. Já si to prostě nedokázala odpustit, touha po Jayovi se s tímhle nedala rovnat. Zohyzděnou ruku jsem si přitáhla před oči, ale nebylo to tak hrozné. Červená kůže pokrývala většinu vnější ruky a zápěstí, přejela jsem si po tom a sykla bolestí, pálilo to jako čert. Studenost odcházela, takže jsem cítila jasně i horkost toho místa.

Kolem střepů jsem opatrně po špičkách prošla a opatrně vyšla do druhého patra. V pokoji jsem ze sebe ke své lítosti musela sundat jeho tričko. Když jsem si ho sundávala, cítila jsem jeho vůni, jak je tím tričkem prosáklá. Hodila jsem ho na postel a ze svého šatníku vyhrabala nějaké své, přes to jsem si vzala svetr, teď můj jediný, protože tamten byl zničený. Hruď jsem měla nahou, vzala jsem si jen tílko, aby se látka nedotýkala červeného místa. Opatrně jsem si ukazováčkem najela na to místo a přejela po něm. Nebolelo to jako na ruce, ale příjemné to nebylo.

Zezdola jsem neslyšela žádný zvuk, ale po chvíli už vcházel dovnitř. V ruce nesl nový hrnek a prošel kolem mě, aby ho postavil na stolek. V druhé ruce svíral nějakou mast. Vstala jsem a z postele vzala jeho tričko, natáhla jsem ruku a podala mu ho. Chytl ho a čekal, že ho pustím, ale já putoval i s tím tričkem k němu. Když jsem cítila jeho tělo namáčklé na mém, pustila jsem triko a stoupla si na špičky. Rty jsem mu přejela po jeho, ale nepolíbila. On mi uhnul rty a těmi mi přejel po čelisti a zpět. Slyšela jsem, jak mast dopadla na postel a triko tiše spadlo na zem.

Zdravou ruku jsem od boků oddálila k němu, vyjížděla jsem mu pomalu a opatrně po břiše, hrudi a krku. Zastavila jsem se na zátylku, za který jsem si ho přitiskla k sobě. Na mé nevyslovené přání mě následoval, přejel mi rukami po bokách, ale zastavil se tam. Sehnul se a rukama si mě nadvzedl, aby se nemusel shýbat. Srdce se rozléhalo po pokoji jako zvonění pravého poledne. Špičkami nohou jsem už nedošáhla na zem. Opatrně jsem opařenou ruku zvedl a také mu ji dala na krk, teď jsem se mohla přitáhnot dostatečně silně, abych mu dokázala obmotat nohy kolem pasu.

Jednu paži jsem mu nechala na rameni, protože jsem si jí nechtěla zranit více, a druhou jsem mu sunula po svalech na břiše. Dotýkat se ho, mi způsobovalo neskutečnou rozkoš a v břiše mi poletovalo milion motýlků.

Rty jsme měli stále nečinně u sebe, když jsem teď byla výše, oddálila jsem rty a políbila ho na čele. Sjížděla jsem jimi dolů; vtiskla jsem mu polibek na kořen nosu a nakonec na špičku nosu. Dostala jsem se zpět, kde jsem byla. Hladově mě políbil, stejně jako já to napětí nevydržel, líbala jsem ho vášnivě, chtěla jsem ho.

V duši jsem věděla, že tohle nemůže vydržet navždy, ale že to bude takhle krátké jsem netušila. Rychle mě odstrčil a držel od sebe. Kolena se mi podlamovala, takže mě pořád přidržoval, ale kdybych nepadala, byl by na druhé straně místnosti. Zkusila jsem si stoupnout na nohy a povedlo se mi to, a on, přesně jak jsem očekávala, zmizel na druhé straně pokoje.

U zdi se sesunul a vložil si obličej do dlaní. Neopovažovala jsem se k němu jít.

„Nedělám to jen tak. Jde o tvoje bezpečí,“ řekl potichu, ale slyšela jsem ho zřetelně.

Sedla jsem si na kraj postele a nohy si vytáhla k sobě. S vinným pocitem jsem ho sledovala, ale nemohla jsem toho litovat, bylo to nádherné, ikdyž to bylo krátké.

„Měla by jsi ležet, jsi nemocná. Je mi to líto, je to z toho včerejška,“ otočil list, ale jeho obličej pořád spočíval dole. Nic jsme nenamítala, lehla jsem si na záda a přehodila přes sebe jednu deku. Tělem jsem se přetočila na bok a pozorovala ho. Na lítost bylo pozdě, ale ani tamto nestálo za to, aby trpěl. Smutně jsem ho sledovala a toužila, aby ve vzduchu nebylo žádné napětí jako předtím.

Nerada jsem se dívala na to, jak se mučí. „Nechceš se ke mně připojit?“

„Bello, ...“ začal hlasem vyvedeným z míry.

Poloušela jsem se ho přehlučit: „Nemyslela jsem tím nic jiného.“ Fungovalo to, byl zticha a nechal mluvit mě. „Nechci, aby ses kvůli mě trápil,“ dodala jsem.

„Myslím, že tady je to celkem dobré,“ zklamal mě.

Povzdychla jsem si a zabalila se do deky, protože mi opět začínala být zima. Chvilkové rozptýlení mi pomohlo od nemoci, nebo alespoň od jejích strastí, ale teď to bylo zpět. V krku mě odporně škrábalo, natáhla jsem se po čaji a opatrně jsem si ho posadila na deku. Horkost z něj sálala, foukala jsem a snažila se ho alespoň trochu schladit.

„Je mi to líto,“ pronesl hlasem plného lítostí.

„Co?“ zeptala jsem se.

„Všechno. Neměl bych ...“

Nenechala jsem ho to ukončit. Moc dobře jsem věděla, co chce říct a už jsem toho začínala mít dost. „Přestaň!“ rozkřikla jsem se. Můj hlas zněl jakotrhavě a skřípavě, pokoušela jsem se vyvinout moc hlasitého tónu.

Zmateně se na mě podíval a sledoval očima každý kout mého obličeje. „Bello, ...“

„Ne!“ Opět mi do očí pronikly slzy bezmoci a vzteku. Musí pořád vše kazit? „Jsi smrtelně nebezpečný tvor, který mě při prvním momentu nepozornosti zabije. Dobře, beru to, ale přestaň s tím a nekaž ty momenty,“ zaprosila jsem ho a neuvědomila si, co jsem řekla.

S výrazem plným nevěřícnosti vstal a najednou se zjevil přímo před postelí. Srdce se mi rozběhlo a reagovalu na tu vlnu, která se od něj odrazila. Očima jsem střílela z místa, kde stál teď, k místu kde stál předtím. Sice před několika minutami jsem to byla i já, kdo se takhle pohyboval, takhle to vidět to bylo zvláštní a děsivé.

Zuřivě mě propichoval očima a nedbal na můj strach. Pohár trpělivost přetekl. Ruka mu vystřelila ke mně, dech se mi zastavil, jak jsem čekala, co udělá. Vzal z deky horký čaj do rukou, ale ani nepípl, nespálil se. Odložil ho na stolek a zůstal nehybně stát.

„Proč tohle děláš?“ zeptala jsem se ublíženě.

„Protože chci, abys mi řekla, abych odešel,“ řekl posednutě. „Chci, abys mi řekla, jaká jsem zrůda. Chci, abys mi řekla, že se nemám vracet. Chci, abys mi řekla, že se mě štítíš a nechceš, abych z tebou byl!“ Nenávist zněl čišela, ale nenáviděl sebe, ne mě.

„Nerada lžu,“ zašeptala jsem chabě.

V jeho očích se rozšířila nepříčetnost, čekala jsem, že na mě začne řvát, ale místo toho se zase ovládl a jeho obličej se stáhl do bolestného výrazu. Poposedl na posteli a sklonil rty, aby mě políbil do vlasů. „Tebe tohle neznechucuje?“ zeptal se.

„Tohle? Myslíš tím sebe?“ Na otázku jsem si odpověděla sama. „Ne, ty mě neznechucuješ, tobě jen patří mé srdce.“

Svou dlaní přejel po mé tváři a smutně usmál se. „Jde Charlie.“

Skutečně. Po chvíli jsem slyšela, jak dole klaply dveře. „Neodcházej,“ zaprosila jsem.

„Přijdu později.“ Zvedl se a vzdaloval se k oknu. Řekl později, ne zítra. Znamenalo to něco?

Poslední komentáře
01.11.2009 17:20:48: dopíšeš tu povídku? prosím dopiš jí strašně si mi líbí
14.10.2009 17:06:45: honem další :D
03.10.2009 18:39:34: Pokusím se, ale je toho teď moc.
02.10.2009 23:11:43: Moc se mi tvá povída líbí, myslíš, že další díly budou přibývat rychleji? smiley${1}
 
Bez povolení přísně zakazuji kopírováno veškerého obsahu, protože na něj vlastním autorské právo!