Spisovatelské pokusy jedné amatérky

Odkazy na oblíbené stránky

Hollis

Hollis... Její povídky mé k mnohému inspirovaly. Je to můj FF vzor.

Scrivere.ic.cz

Stránky, kde též najdete mé psaní, akorát v kolektivu skvělých lidí.

OurStories

Nezávislé povídky neprofesionálních spisovatelů

Stmivani.eu

Stránky o knihách Stephenie Meyer

Statistika

Pleurs

Pleurs - Prolog

Jsem nepoučitelná. Já to vím. Ale tenhle nápad mě napadl dříve, než jsem s tím sekla. Dokončuji všechny FF, takže musím i tohle. :D K povídce... Bella nikdy neskočila z útesu. Šla na vysokou školu a s ní jede i do New Yorku. Tohle měla být původně pouze jednorázovka, ale jsem líná, takže to bude kratší kapitolovka. Doufejme jen tak, dvě až čtyři kapitoly. Uvidíme. Zanechte komentář.

Zápěstím mi pulzovala bolest, na které jsem teď nepřátelsky shlížela. Rituály se mě drží stejně jako smůla, která mi přinesla tohle. V dáli jsem slyšela hlasy dělníků, dohadujících se na něčem v přestavované části budovy nemocnice. Jejich slova ovšem zanikala za řehotem strojů. Přejela jsem si po upoceném čele a rozhlédla se po pokoji. Vše bylo bílé, a již po rekontrukci. Kolem postele se táhl závěs, který byl teď zatáhnutý pouze na jedné straně a zakrýval okno. Jemně se nadnášel svěžím podvečerním vzduchem, který proudil otevřeným oknem dovnitř.

Netrpělivě jsem podupovala nohou a čekala na doktora. Na rentgenu jsem strávila bez mála dvě hodiny. Vstala jsem a pomalými kroky se vydala k otevřeným dveřím. Na chodbě jsem slyšela smích a hlasy, ale nijak jsem to nevnímala.

Vyklonila jsem se doleva ze dveří. Na druhé straně chodby právě vcházel muž v bílém plášti. Hlavou mi probleskla slabá naděje, že přišel ošetřit mě. Oddychla jsem si a otočila se.

Na místě jsem ihned ztuhla. Před očima se mi objevil obrázek usměvající se dívky a šokovaného kluka. Očima jsem se zapíchla do černých očí chlapce, ale viděla jsem dívku, kterou vezl. Seděla na vozíčku, pravděpodobně měla něco s nohou, protože jí zářila bílá pokožka na obneženém koleni.

Barva bronzu jeho vlasů se nezměnila. Jeho oči teď spočívaly na mě. Vyděšené tím co viděly. Úsměv se mu zasekl na tváři a pomalu slézal dolů. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se dívka otáčí na toho kluka a pak zase na mě. Šokovaně jsem zamrzla ve dveřích a bez dechu na něj zírala.

„Slečna Swanová?“ oslovil mě někdo a položil mi dlaň na rameno, čímž mě vytrhl z mé pozice. Párkrát jsem zamrkala očima hluboce se nadechla.

Svůj pohled jsem stočila na rušitele. Byl to ten doktor. „A-no,“ odpověděla jsem mu koktavě. Potřásla jsem hlavou a vešla zpět do pokoje.

„Jsem doktor Lewis. Ukažte mi tu ruku a snímek,“ řekl vlídně. Jeho vzhled prozrazoval, že získal doktorát teprve nedávno.

Poslušně jsem mu podala snímek, položený na posteli a přetočila se k němu, abych mu ukázala ruku. Doktor za sebou zavřel dveře, já do nich přesto zarývala pohled, jako kdybych se v nich pokoušela udělat díru.

Opatrně uchopil mou paži do svých prstů a otáčel si ji za světlem. Něco říkal, ale já ho nevnímala. I kdybych se ho snažila poslouchat, nerozumněla bych slovům. Z chodby se ani kromě dělníků neozývaly žádné zvuky. Sklopila jsem oči na mou ruku, ale má mysl se nedokázala přestat dívat do těch černých očí.

O dvacet minut později jsem šla dolů po schodech. Lidé mě předbíhali, protože jsem byla zavěšená na zábradlí a pomalu jsem sestupovala dolů. Sešla jsem poslední schod a šla s davem do hali. Naproti mě se prosklenými okny dalo podívat do kantýny. V krku mě nepříjemně řezala žízeň. Poprvé jsem přidala do kroku a neloudala se.

„Jednu vodu,“ poprosila jsem usměvající se ženu za pultem a ona mi podala láhev. Zaplatila jsem a posadila se k jednomu stolku na druhé straně. Těžce jsem otevřela víčko od flašky a lokla si. Studená tekutina mi probudila cítění, ale ne myšlení. Odložila jsem flašku a složila si hlavu do dlaní. Zhluboka jsem dýchala, ale plíce pořád neměly dost.

Židli naproti někdo odsunul a posadil se. Na hlavě jsem cítila jeho pohled, ale neodvážila jsem se podívat, jestli to není pouze má halucinace. Napínala jsem uši, abych slyšela každé jeho slovo, ale nic neříkal. Dráždilo mě to. Přála jsem si vybruslit z této situace.

„Co tady děláš?“ zeptal se vlídně.

Hlavu jsem nezvedala, on stejně bude každému mému slovu rozumnět. „Jsme tady se školou.“ Očekávala jsem, že bude pokračovat, ale tam odsud, kde seděl, se ozývalo pouze ticho. „Ty?“ zeptala jsem plna naděje, že to je pouze sen.

Nebyl. „Nic.“

Přestože mi tohle ubliží, jsem měla potřebu znovu slyšet jeho hlas. Přebírala jsem všechna témata, které bych mohla nadhodit, ale nevěděla jsem které. Najednou mě napadla Alice. Tak moc mi chyběla. „Jak se má Alice?“

„Co jsem slyšel dobře,“ odpověděl mi zaraženě. Chvíli mi trvalo spracovat větu, ale nakonec mě také zarazila.

„Nejsi s nimi?“ vyhrkla jsem se překvapeně a málem jsem zvedla hlavu.

„Ne.“ Jinou odpoveď jsem nedostala. Znovu jsem se snažila vyhrabat nějaké téma, ale až moc jsem se obávala, že odejde. Nakonec mě předběhl, za což jsem mu byla vděčná. „Co se ti stalo?“ zeptal se s lehce zabarveným hlasem pobavením.

„Ehm,“ začala jsem a vracela se zpět do reality. „Zakopla jsem.“

Krátce se zasmál. Ta melodie mi zněla v uších a já se usmála. Po dlouhé době přirozeně a sama od sebe, nepotřebovala jsem drogu jménem Jacob. Co by si on myslel, kdyby nás tady našel? Raději jsem se zaměřila na něco jiného. Ublížila bych mu tím.

Přišlo mi, že všechna témata jsou vyčerpána. Žádné právo neexistovalo, abych se mohla ptát dále. Samozřejmě jsem se mohla zeptat, jestli nestuduje. Možná se zeptat, kdo je ta dívka, ale já věděla, že to už by bylo příliš. Náš rozhovor skončil.

To mi také potvrdil, když odsunul židli a pomalu prošel kolem mě. „Měj se hezky, Bello,“ řekl, abych to slyšela. Jeho poslední slova mi zvedla hlavu. Obrátila jsem se za ním, ale neviděla jsem, co jsem očekávala. Zmizel. Zklamaně jsem si sedla zpět a podívala se po místnosti. Nikdo se na mě nedíval. Všichni pokračovali v rozhovoru. Zatoužila jsem vědět pravdu. Zdálo se mi to, či to byla skutečnost.

Rozhlížela jsem se, ale ani jsem nevěděla, co dělám. Vedle mě seděla u samotného stolu žena. Na klíně měla položenou knihu a zrak upínala k písmenkům natištěným na stránkách. Zavřela jsem oči, jak jsem se snažila nemyslet na to, co chci udělat. Skutečně mi už haraší. Zasmála jsem se sama sobě. „Promiňte, můžu vás vyrušit?“ vyhrkla jsem na ni.

Odtrhla hlavu od knihy a obezřetně se na mě usmála. „Ano.“

Spojila jsem rty do úzké čárky a nadechla se nosem. „Mluvila jsem teď s někým?“

Dívala se na mě přesně, jak jsem očekávala. Já sama jsem si nebyla jistá, jestli nejsem skutečný blázen. Kdybych ho nahoře neviděla, přičetla bych to mé fantazii. Malinko jsem zčervenala a raději uhla pohledem.

„Ano. Seděl tady jeden mladý muž,“ odpověděla mi posměšně.

„Omlouvám se,“ usmála jsem se na ní a vstala od stolu. Přejela jsem si rukou po čele a očích. Litovala jsem, že jsem se zeptala.

„V pořádku,“ odpověděla mi a prohlížela si mě. Očividně mi chtěla zavolat odbornou pomoc.

„Nashledanou,“ rozloučila jsem se s ní a odešla z kantýny. Rozrazila jsem dveře nemocnice a nadechla se čistého vzduchu. Pár kroků přede mnou byla lavička. Složila jsem se na ní, hlavu jsem si položila na kolena a pažemi si objala hlavu. Pár vlasů uvolněných z ohonu mi poletovalo ve vánku. Taška na rameno mi spadla na zem. Listí spadané z holých stromů šustilo a přemisťovalo se z místa na místo. Pár lamp osvětlovalo lavičku a cestu z areálu, ale jinak se už šeřilo. V Seattlu by v tuhle dobu bylo více světla.

„Nemusíš mě nést,“ zakřičela nějaká dívka rozesmátě.

„Dobře,“ souhlasil klidně hlas anděla. Strnula jsem ve své pozici a špicovala uši. Dveře nemocnice zaklaply a zůstaly tak. Pohyb před nimi také ustal.

„Edwarde, kdo to je?“ zeptala se tiše dívka, se kterou jsem ho potkala. Musela si všimnout toho, že se známe. Srdce mi bolestně poskočilo, jak jsem si uvědomila, že k sobě skutečně patří. Ale teď jsem se napjala očekáváním. Jak mě představí? Možná nakonec bude dělat, že mě nezná.

Připadalo mi to jako hodiny, než promluvil. „Kamarádka mé sestry.“ Jeho slova se mi tvrdě zaryla do srdce. Těžce jsem si přikazovala, ať nebrečím. Tolik štěstí mu nedopřeji. Přes všechny zatnuté svaly mi jen těžce procházel dech.

Látka zašustila směrem ke mně a už jsem u sebe slyšela hlas. „Chceš někam odvést?“

On zahodí všechna slova a činy, které jsme spolu prožily. Které pro mě znamenaly tolik a očekává, že přistoupím na jeho hru? Zavrtěla jsem hlavou a povolila ruce. Tato odpoveď mu asi nestačila. Zůstal stát vedle mě. Vztek a lítost se ve mně vzedmuly. Měla jsem chuť ho praštit a vzlykat zároveň.

Prudce jsem vstala. Hodila jsem si tašku přes rameno a rázovala si to pryč. Kolem překvapené dívky jsem prosvištěla a šla dolů podél budovy. Šla. Spíše jsem utíkala. Ze staženého krku mi utekl malý vzlyk, který jsem proklínala. Konečně se přede mnou otevřelo město. Okolí tmavlo, ale město se pomalu rozsvěcelo.

Vyběhla jsem z areálu přímo na silnici. Zhluboka jsem se nadechla a vracela se na chodník. Nedaleko jsem zahlédla autobusovou zastávku. Vydala jsem se k ní, ale už jsem se loudala. Nemocniční areál byl něco jako peklo horoucí. Po tváři mi stekla horká slza a já jí rychle setřela, aby se k ní nepřidaly další. Za sebou jsem slyšela hluk autobusu. Přidala jsem, abych ho stihla a nemusela čekat na další. Taxíkem bych se k hotelu dostala snáze, ale teď jsem potřebovala zmizet odtud.

Rychlými kroky jsem došla k zastávce, kde se krčilo pár lidí. Z nebes se na mě sneslo pár kapek, ke kterým se přidalo brzo několik dalších. Dlaněmi jsem si třela paže, které objímala pouze slabá látka trička. Autobus zastavil a nabídl nám azyl. Na tvářích jsem cítila horké slzy, které povzbudil déšť. Málem jsem neviděla na cestu. Zapadla jsem na první místo, na které jsem narazila a složila si opět hlavu do dlaní. Nevzlykala jsem. Opět jsem trpěla mlčky.

Do střechy autobusu bubnoval déšť. Déšť mi ještě více znepříjemnil mé utrpení. Zraňoval mě ještě více. Neviditelné kapky, které pronikaly dovnitř, mnou procházely a proděrávaly mé tělo. Chtěla jsem hrábnout vedle sebe a zjistit, že to byl sen. Že Jake leží vedle mě a může mě konejšit. Ale místo toho jsem seděla v neznámém městě v autobusu, sama.

Poslední komentáře
27.10.2009 14:54:39: No já nevím... Může to být dobrý, ale máš toho rozepsanýho tolik a já čekám už děsně dlouho na Letní...
 
Bez povolení přísně zakazuji kopírováno veškerého obsahu, protože na něj vlastním autorské právo!