Spisovatelské pokusy jedné amatérky

Odkazy na oblíbené stránky

Hollis

Hollis... Její povídky mé k mnohému inspirovaly. Je to můj FF vzor.

Scrivere.ic.cz

Stránky, kde též najdete mé psaní, akorát v kolektivu skvělých lidí.

OurStories

Nezávislé povídky neprofesionálních spisovatelů

Stmivani.eu

Stránky o knihách Stephenie Meyer

Statistika

The Reason

The Reason - 1. kapitola

Ano, dá se to považovat jako první kapitola, ale řekla bych, že je to spíše jednorázovka. Zda budu pokračovat, je ve hvězdách, stejně tak kdy. Nejen že mám blok, ale ke všemu nechci zase spadnout do FF, protože se chci postavit na vlastní nohy. Každopádně si tohle užijte, za konec mě nezabijte, to mi hold nejde. A také se omlouvám, jestli se to vůbec nebude dát číst, je to dlouho, co jsem nepsala.

Na jednu stranu mě to místo uchvacovalo, ovšem na stranu druhou jsem se nad tím nijak nevzrušovala. Taxík zastavil vedle menšího parkoviště, po něhož dvou souběžných stranách byly duby.

Na stránkách školy jsem si pečlivě našla cestu až na kolej, ale nejprve jsem musela zjistit, kde se vlastně nacházím. To parkoviště patřilo k seskupení několika vysokých budov. Taxikáři jsem řekla i k jakému campusu, tudíž jsem srdečně doufala, že jsem na místě. Popruhy od dvou cestovních tašek se mi zarývaly do kůže na ramenou, tak jsem se lehce mátoživými kroky přesouvala směrem do nitra starých i nových budov této honosné školy.

Cesta mě dovedla až k uličce, na jejímž konci se rozprostíral velký park. To místo už jsem poznávala, přestože jsem se na něm nacházela poprvé. V hlavě jsem si vyvolala mapu a rozpomněla se, kudy vlastně dál. Zapadající slunce už nestihlo ozářit celé prostranství a tak jsem se v přítmí náhodně vysázených stromů vydala doprava. A pak doleva, přičemž jsem ještě několikrát zatočila a zase se vracela, než jsem nalezla tu pravou budovu.

Podepsat smlouvu na pokoj a zařídit si asi tak milion dalších věcí jsem sem přijela začátkem měsíce. K tomu abych se podívala na své nové bydliště či snad na školu, ve které se budu několik následujících let vzdělávat, ale už nedošlo. Můj ještě zcela maličký sourozenec mi to nedopřál. Naštěstí se to ukázalo jako planý poplach a jeho narození je stále očekáváno až koncem října. Do dětí jsem nikdy moc nebyla, ale máma bude mít alespoň náhradu, o kterou se bude moct starat.

Po tichu před campusem mě vyvedla z míry vřava, která nastala když jsem se přibližovala ke kolejím. Rozdělit koleje od školy nakonec bylo snadné. Nikde se teď ještě neučilo a na kolejích to žilo až moc, abych to považovala za školu. Cítila jsem, jak hrbím ramena, abych více zapadla do davu a nevyčnívala. S námahou jsem se procpala přes dav a bez očekávaného ticha – které se uvnitř neztišilo ani náhodou – pokračovala až do čtvrtého patra.

Dveře hned za třistapětkou byly dokořán. Zastavila jsem se u nich a opatrně strčila hlavu dovnitř. Nikdo si mě ale stejně nevšiml. Uprostřed stála pohovka, na které teď seděla blonďatá dívka a kolem ní asi tři kluci. U stolu v pravém rohu za dveřmi stála zády ke mně malá vyhublá postava. Ta si mě všimla jako první.

„Ahoj,“ pozdravila mě opatrně.

„ Ahoj.“ Nanapadalo mě nic chytrého, co bych řekla.

Její pohled mi moc nedodával odvahu rozplézt jazyk, ale ani ona sama se nehnala do rozhovoru.

Sklopila jsem hlavu a přejela si po čele studenou dlaní, protože mé čelo momentálně hořelo. „Mám tady bydlet,“ dostala jsem konečně ze sebe s rozpačitým úsměvem. „Ty budeš asi moje spolubydlící -“ nechala jsem větu vyznít do ztracena.

„Jo, to budeme dvě.“ Z pohovky ke mně přiběhla má další potencionální spolubydlící. „Claire.“

Přijala jsem její ruku. „Bella, těší mě.“

„Elle,“ představila se ta druhá, ale než jsme si stihly cokoliv říci, vtrhla do řeči Claire.

„Takže jsou tu tři pokoje,“ začala a přecházela po bytu, hodně při tom gestikulovala, pravděpodobně se chtěla předvést před chlapeckou společností. „Tyhle dva jsme si už obsadily, jsou největší, ale ten třetí má nejlepší výhled. Tohle má být menší kuchyňka. A koupelna je na konci chodby.“ Dokončila instruktáž. Nakonec se usmála, ale v tom úsměvu jsem nenašla ani kapku zdvořilosti. Sedla si zpět mezi kluky a dělala, že se žádné vyrušení nekonalo.

„Super,“ zašeptala jsem si pro sebe vykolejeně. Narovnala jsem se z křečovitého hrbu a přejela pohledem po místnosti. Chytila jsem pohled jednoho z Claireiných společníků. Pobaveně se na mě usmál a věnoval mi jeden z těch pohledů, kdy mi měl přijít pohledný a kolena se mi měla rozklepat. Toho jsem ale už vážnou dobu nebyla schopna.

Obrátila se na Elle. Ta se stydlivě usmála a já tedy raději ani nic neříkala. Místo hovoru jsem se vydala ke dveřím svého pokoje. Uvnitř jsem shodila tašky z ramen a obutá jsem si lehla na postel. Hlava mi třeštila a oči pálily.

Zavřela jsem oči a usnula.


Pár sekund po rozlepení víček mi zabralo poznávání toho, kde jsem. Včera večer jsem v pokoji stihla zaregistrovat pouze postel. Bíle vymalované stěny tvořily příjemný kontrast s hnědou podlahou a stejně zbarveným dřevem použitým na teď ošunělý stůl a knihovničku. Rohy mého nového nábytku zaznamenaly dřívější nepěkné zacházení.

S povzdychem jsem se dobelhala k oknu, které momentálně ozařovalo vycházející slunce. Opravdu se mi naskýtal nádherný pohled na liduprázdný trávník s pár stromy položený uprostřed budov školy. Sluneční paprsky průbojně zalévaly uličky teplým zářivým světlem.

Couvla jsem od okna a otočila se čelem ke dveřím. Dveře tvořily přímou osu s oknem. Po pravé straně stála malá postel a v pravo stůl se skříní. Zavazadla jsem položila na postel a všechny věci z nich postavila na jejich novější místo. Když jsem byla hotová se zabydlováním, tedy po těch pěti minutách od probuzení, jsem se posadila na postel a rozhlížela se. Cítila jsem podivné prázdno, nejen uvnitř sebe ale i kolem.

Chtěla jsem zavolat Charliemu, protože jsem mu to slíbila, ale u něho bylo ještě zcela brzké ráno. Položila jsem se tedy zpět na postel a zírala do stropu. Jeden z těch okamžiků, kdy jsem netušila, co vlastně mám dělat, znovu přišel. Byla jsem na cizím místě s cizími lidmi. Doma jsem sice nikoho také neměla, ale vždycky jsem se probouzela do halasného domu a ve škole potkávala většinu známých lidí. Každý den se opakoval zaběhnutý režím, jenž mi tady scházel.

Ze skříně jsem vyndala zubní kartáček a před dveřmi se váhavě zastavila. V místnosti spojující tři pokoje, ale nikdo nebyl. Po halasné chodbě vládlo v koupelně krásné ticho.

Nejistými kroky jsem došla znovu do pokoje. Ve skříni bylo menší zrcadlo, přidělané na stěně jednoho křídla dveří. Učesala jsem se a převlékla se. Z vedlejší místnosti zaznělo bouchnutí dveří. Teď jsem se cítila ještě více zvláštně a rozhrkaně. Z ramínka jsem si vzala kabát a s peněženkou v kapse jsem vyšla z pokoje a posléze i z bytu. Spolubydlící, ať už jakákoliv, zmizela v koupelně.

Když jsem konečně rozrazila venkovní dveře koleje, zvedla jsem hlavu k nebi. Slunce stále svítilo, ale mraky mu chtěly utnout plány a zahalit jej. Doufala jsem, že nakonec nezačne pršet. Omámeně jsem nastrčila tvář hřejícím paprskům a malinko se usmála, pro jednou sama od sebe.

Mou cestou bez cíle jsem potkala pár dalších studentů, ale všichni byli spíše uvnitř. Prošla jsem se kousek do bludiště budov, až jsem naprosto ztratila pojem o tom, kde jsem. Po chvíli jsem vyšla na ulici. Přímo přede mnou se znovu objevil svět, jiný než ten jedinečný v podobě zvláštního tajemna a historismu za mnou. Vydala jsem se po protější ulici, ale stále jsem obcházela školu.


Mensa už sice vařila, ale najedla jsem se v postranní uličce blízko školy. Prostředí se mi vážně líbilo. Užívala jsem si slunce, dokud jsem mohla, protože New Haven byl hodně na severu. S notebookem na klíně jsem se uvelebila uprostřed parku pod okny mé koleje. Po obědě se provoz na univerzitě trošku rozjel. Škola začínala již zítra a někteří studenti přijeli až teď.

Ale nic mi nebránila od toho, abych psala. Z mého stereotypního života se mi lehce unikalo do toho literárního. Začínala jsem jako příležitostní přispěvovatel do školních novin a skončila jako občasný povídkář. Tak trochu jsem si troufala na nějakou knihu, ale nikdy jsem se k tomu skutečně nedostala. Ba jsem se nikdy ani nepřiblížila ke skokanskému můstku. Zaseklá na jednom bodě. Jako kdejaký jiný člověk. Svou malou minulost, při které jsem zjistila, že mýty nejsou jen mýty, jsem dusila v sobě, až se posléze propadla do hlubin, ale stále se pyšnila býti mou součástí.

Na zbytek odpoledne jsem si naplánovala nakupování věcí do školy. S hromadou notesů a propisek bych se do letištní povelné hmotnosti nevešla ani náhodou. K centru mě dovezl autobus, od jehož zastávky jsem ušla pouze pár kroků a rozprostřelo se přede mnou několik poschodí obchodů, až mi z toho šla hlava kolem. Otravná chuť nakupování mi nikdy nechutnala.

Zařídila jsem si nejdůležitější nákupy a navečeřela se v malé pizzérii hned na kraji obchodní zóny. Během jídla jsem vyřídila všechny telefonáty. Uklidnila Renée, že se mi tam líbí a mám vše potřebné – s těhotenstvím jí rostla i starost, ale vždy o nesprávnou věc, ujistila Charlieho, že se mi tam skutečně líbí a že ho přijedu o jarních prázdninách navštívit, a nakonec znovu a opět poslouchala vinný tón Jacoba, který mi už lezl na nervy. S radostí jsem přístroj vypnula a zahodila ho do hlubiny tašky.


Budík mě vzbudil včas, abych se stihla najíst v menze a odtamtud šla rovnou na přednášku. Začínala jsem angličtinou. Naštěstí jsem neopomněla nespoléhat na svůj instinkt a nařídila si budík dostatek brzy, abych vůbec našla učebnu dostatečně rychle. Ukázalo se ale, že se asi zlepšuji. Byla jsem jednou z prvních. Sedla jsem si do druhé řady posluchárny a vyndala knihu.

Ze čtení mě vyrušily jen dvě věci: za mnou se ozvala menší roztržka velice tichých hlasů a hlasité šoupání židlí, ale vzhlédla jsem teprve, až když vešel učitel. Starší přísná profesorka bylo přesnější. Ihned bez okolků započala přednášku a nenechala se vyrušovat. Na konci hodiny jsem si všimla, že vykolení jsme všichni.

Následovaly dvě hodiny volna. Pomalu jsem se loudala z jedných dveří do druhých, až jsem se konečně dostala ven. Šokovaně jsem se rozhlédla po loužích a kapkách hustého deště padajícího z tmavých oblak. Po včerejšímu teplu se prudce ochladilo a paprsky slunce teď nahradil liják.

Couvla jsem zpět do budovy, což udělalo i pár dalších lidí. Cestou jsem si jich akorát nevšimla. Cesta na kolej vedla pouze přes otevřené prostranství a krátká zrovna nebyla. Po chvíli rozvažování jsem vyšla do mensy. Lidí tady bylo stále stejně. Sedla jsem si do kouta a znovu si vytáhla knihu.

Každou chvíli mě zachvátila paranoia a dostavoval se pocit, jako kdyby mi nějaké oči chtěly vypálit díru přímo do hlavy. Rozhlížela jsem se několikrát jako idiot. Po třiceti minutách snažení jsem to vzdala. Zůstala jsem nehybně sedět a hleděla před sebe. Déšť bubnoval o střechu stále silněji. Chyběla mi Florida. Stočila jsem hlavu do okna, u něhož jsem seděla. Uprostřed uličky se tvořila rozlehlá louže a z okapů tekly proudy vody. Studenti si přikrývali hlavu učebnicemi a utíkali se schovat. Jen jedna postava stála bez pohnutí. Nemohla jsem uvěřít svým očím. Ztuhla jsem na místě a raději jsem ani nemrkala. Zakázala jsem si myslet i na to, jak vypadal, o to více mě zmátlo do jakých detailů jsem si ho představila.

„Je tu volno?“ zeptal se hlas za mnou, ale vnímat jsem ho začala, až když mi zatřásl ramenem a já se na něj rozklepaně obrátila. Pár dalších si chtělo sednout a mensa už přetékala. Rychle jsem se ohlédla z okna, ale iluze byla pryč.

Bez odpovědi jsem proběhla kolem stolu a dveře rozrazila. Málem jsem jimi někoho praštila, ale já se drala dopředu. Po pár minutách jsem si ale musela připustit, že se moje šílenství opět probudilo. Možná to byla reakce na změnu. Oficiálně jsem překračovala vše, co se v minulosti stalo. Stála jsem na místě a nevěděla jsem, co teď udělat. Po pár minutách jsem se uklidnila a vrátila se zpět na zem. Chtěla jsem jít na další hodinu, ale taška – jak jsem předpokládala – se mi nehoupala na rameni.

Pořád trošku zmatená jsem se vracela do mensy. Taška ležela samozřejmě vedle stolu. Vzhledem k tomu, jak se na mě dívali současní obyvatelé stolu, jsem usoudila, že tu byli od mého splašeného útěku. Během nadcházející přednášky jsem splynula s davem a dnešní záležitost neúspěšně hodila za hlavu.

Počasí se umoudřilo a místo silného deště pouze jemně poprchávalo. Nešla jsem rychle, ale bahno mi dopadávalo až na záda. V myšlenkách jsem se zahrabávala stále hlouběji a nic kolem jsem nevnímala.

Pár metrů přede mnou opět stála nehybná bledá postava. Stejně jako ona jsem zastavila. Na tu dálku jsem nedokázala rozeznat, jak se tváří, natož se mu podívat do očí. Jediné, čeho jsem si všimla, bylo, že se dívá na mě. Automaticky jsem udělala krok dopředu. On naproti tomu ustupoval, až se obrátil a odcházel. Zběsile jsem utíkala na místo, kde předtím stál i dále po ose, po které šel, ale znovu jsem si přiznala, že šílím, přestože teď jsem to nebyla schopna odpřísáhnout.


Po milionté jsem se pokoušela soustředit na slova přednášející profesorky. Chytala jsem slova, ba mi i dokonce dávala smysl, ale udržet si je v mysli jsem nedokázala. Znaveně jsem vyšla z přednášky spolu s davem, poslední dobou jsem spala špatně. Sice se nepotvrdilo, že jsem zcvokla, ale raději bych, aby mne zavřeli do psychiatrické léčebny než tohle. Pokaždé ten pohled bolel. Ale pohled na ně, ne pohled jich, protože nikdo z nich se na mě nedíval. Byla jsem pro ně neviditelná. I pro Alice, ačkoli ta pokaždé nosila na obličeji zvláštní masku zklamání. Na to jsem si ale po čase zvykla, přestože jsem jí takovou nikdy neviděla.

Dříve jsem si raději někam sedla, ale teď jsem každý den skoro až do tmy chodila po škole, jen abych je zahlédla. Se svými schopnostmi mi tu práci ale neulehčovali, naopak jim vyhýbání šlo velice dobře. Nezáleželo na tom, jak ten pohled bolel, jednoduše jsem se potřebovala ujišťovat, že jsou tady.

Poslední komentáře
29.03.2010 20:52:38: pani....konecne sme se dockaly, uz sem si myslela zes ma tuto stranku uplne zapomela:) Bylo to opet...
 
Bez povolení přísně zakazuji kopírováno veškerého obsahu, protože na něj vlastním autorské právo!