Spisovatelské pokusy jedné amatérky

Odkazy na oblíbené stránky

Hollis

Hollis... Její povídky mé k mnohému inspirovaly. Je to můj FF vzor.

Scrivere.ic.cz

Stránky, kde též najdete mé psaní, akorát v kolektivu skvělých lidí.

OurStories

Nezávislé povídky neprofesionálních spisovatelů

Stmivani.eu

Stránky o knihách Stephenie Meyer

Statistika

Fanfiction TW

Život není pohádka - Jen ať trpím - 3. díl


Oba dva předchozí díly z pohledu Edwarda.

Konec! zařval hlas uvnitř mě. Zžíralo mě to zevnitř, doufal jsem, že zapomenu, ale já prostě nemohl. Neustále jsem viděl její tvář před očima, její dokonalou tvář, čokoládové oči.. Jak jsem jí to mohl udělat? Viděl jsem, že mě nechce pustit. Že nechce, abych odešel, ale pustila mě, protože jsem o to žádal. Byla tak nesobecká. Byla dokonalá, všechno na ní bylo perfektní. Jak jsem to mohl udělat? Jak jsem jí mohl opustit? Ale už je pozdě, už má nový život. Už na mě zapomněla.

Celá rodina se na mě dívala vinně. Jejich myšlenky mě litovaly, ale já to na nich viděl. Zvlášť Alice. Částečně mě proklínala za to, že jsem odešel. A na druhé straně mě nenáviděla, protože jsem ubližoval Jasperovi. Ten se domu vyhýbal. Dával si to neustále za vinu, navíc nedokázal zvládnout takové vlny neštěstí. Z každého z nás vyzařoval smutek. Dokonce i Rosalie se změnila.

Po dvou týdnech jsem se rozhodl zmizet jako předtím. Vrátil jsem se, abych jim pomohl znovu vést ten starý život, ale jediná Esme to ocenila. Bylo lepší, když jsem tu nebyl.

Alice mi nebránila. Z dálky jsem slyšel Esmein nářek, ale utíkal jsem dál, akorát jsem jim ubližoval. Po několika týdnech jsem se vrátil k nomádskému životu, ale magnet mě neustále přitahoval k Forks. Její osoba pro mě znamenala střed vesmíru a gravitace mě přitahovala, ale slíbil jsem jí, že už jí nebudu komplikovat život, a rozhodl jsem se to dodržet. Ať už mě to stojí, co to stojí.

Toulal jsem se po celém světě, ale nic mě nedokázalo přivést na jiné myšlenky než na ni. Viděl jsem její obličej všude. Její vlasy, rámující její dokonalý bledý obličej. Její červenající tváře. Ta touha znovu ji spatřit rostla, ale já setrval. Pokaždé když jsem se pohnul dále od USA se mé mrtvé srdce pohnulo. Já šel dál, ale ono tam zůstávalo. Vzala mi srdce a nechala si ho. Navždy.

Ta bolest mě bolela až moc. Na hranicích Mexica jsem už nedokázal udělat krok. Rozběhl jsem se zpět a zastavil se v Texasu. Nedokázal jsem udělat další krok k ní, ale ani od ní, zasekl jsem se.

Esme se mi pokoušela několikrát dovolat, ale já jí to nebral, ona to ovšem nevzdávala. Po pár měsících jsem telefon zahodil, proč se zdržovat něčím takovým. V noci jsem chodil ven a ve dne se schovával, jako správný upír.

Ve městě se mi stalo, že jedna dívka vypadala skoro jako ona, ikdyž jí chyběla ta krása. Bella byla jedinečná. Nejen její vůně, ale i její tvář. Její úsměv, její oči, její nos, její měkké rty, její teplá měkká pokožka. Ta dívka mi ji přesto něčím připomínala. Dostal jsem se blíže, ale ta vůně nebyla lákavá jako její, nebyla to ona, už jsem si byl jist.. Všechna naděje byla najednou pryč a vzala si sebou mé předešlé odhodlání ji nechat na pokoji kvůli jejímu vlastnímu bezpečí.

Zavřel jsem se v jednom ponurém sklepě a oddával se své ztrátě, bolesti a neštěstí. Nemohl jsem chodit ven, nechtěl jsem, neměl jsem vůli tam jít. Bylo to zbytečné, chtěl jsem jí pouze vidět. Nic víc jsem nechtěl, po ničem jiném jsem netoužil. Ale nemohl jsem. Jen tak odejít bylo nemožné. Kdybych ji spatřil, už bych zůstal.

Malá lidská holka ovlivnila mé tužby, mé myšlení a její ztráta mě zničila nadobro.

Chodit na lov jsem neměl proč. Žízeň byla nesnesitelná, ale občasná krysa to utlumovala, navíc netvor jako já si nic jiného nezasloužil. Bolest, ničemnou bolest, to jediné jsem zasluhoval a dostávalo se mi tomu. Vše co jsem si zasloužil jsem dostal. Stvůra jako já si nic jiného nezaslouží, takhle by měl žít každý upír, nikdo z nás si nezasluhuje žít.

Bez mrkání, bez nádechu, beze všeho, jsem pozoroval protější stěnu, kde se projektovat její obličej z mé mysli. Její červenání, její nádherný úsměv. Její roztomilost, když byla naštvaná. Její touha stát se tím, co jsem byl já. Její ruce na mém těle, jak spolu tančíme. Její polibky, opatrné doteky. Ta touha se navyšovala dnem více a více.

Uslyšel jsem dveře od sklepa, nějaký člověk opět pro něco šel. Občas se tu někdo zjevil, ale já se schoval na nepozorované místo.

Vylez! řval někdo. Ten protivný hlas jsem ihned poznal. Co tady dělá? Chce mě nakopat? Doufám, že mě chce zničit.

Byl jsem slabý, ale ne tak abych nemohl vstát a jít se podívat. Než jsem mohl dojít ke dveřím mé kóje, někdo je rozkopl. Díval jsem se do tváře naštvané Alice a vyděšeného Jaspera. V jeho hlavě jsem cítil jeho i svou bolest, šílel z ní. Kývl jsem na něj a on rychlostí blesku zmizel. Jeho obličej doslova čišel bláznostvím, tak jsem musel vypadat i já.

"Co chceš?" zavrčel jsem na ní. Chtěl jsem být sám, chtěl jsem nadávat sám sobě. Očividně mě zničit nechtěla. Chtěla si mě jenom vychutnat? Pomoct mi dostat se níže?

Užírání ti nepomůže je pozdě! Ublížil jsi jí, proč musíš ubližovat i ostatním? Esme je jako tělo bez duše, Carlisle by bez Esme taky nevydržel, všichni touží, abysme byli zase jako dřív, ukázala mi celou rodinu. Všichni vypadali sklesle a mrtvě. Začali žít mimo civilizaci, pryč od lidí.

"Jak jsi mě našla?" zavrčel jsem na ní a šel za Jasperem. Toužil jsem znovu zmizet.

Najdu tě!

"Tak co po mě chceš?" otočil jsem se na ní. Ani její výška jí nezakazovala si vyskakovat. Byl jsem na to z předešlých let zvyklý.

Vrať se domů! zaúpěla.

"Nemůžu se vrátit. Kdybych se vrátil, tak bych to nezvládl. Nemůžu bez ní žít!" Podlomila se mi koleny, protože ta vina a bolest na mých ramenech se nedala unést.

Co se stane, jestli se k ní vrátíš?

Podíval jsem se na ní jak na blázna. Co se stane? Chtěl jsem na ní začít řvát. Vztek se mi rozproudil po mrtvém kamenném těle, ale nemohl jsem ho ventilovat, na to jsem měl až moc málo síly.

Přestaň! Ty jsi možná neviděl, jak moc tě miluje, ale já ano!

Podíval jsem se jí do očí a čekal. Věděla, co chci. Byl jsem připravený na ní zaútočit.

Ne, nedívala jsem se , ale jestli chceš!

Nový nával vzteku a bláznoství, mi dovolil skočit. Skočil jsem po ní a chtěl jí v tom zabránit, ale bylo pozdě. Viděl jsem dívku. Dívku ležící na posteli pod mužem. Ta vize se mi zabodla do srdce. Žárlil jsem. Nejdříve. Poté jsem si začal více všímat dívky. To nebyla Bella. Vlasy měla zvláštní, oči bez jiskry, ale pořád hnědé jako měla ona. Zmizely i její rysy. Byla strašlivě hubená, kůže na ní visela. Kosti jí vystoupaly, až to vypadalo, že kromě kůže a kostí není z ničeho jiného. Kdyby se Alice nedívala do její budoucnosti, neřekl bych, že je to ona.

Její výraz byl prázdný. Žádné emoce. Došlo mi, o co jde a zatajil jsem dech. Tohle nebyla Bella. Do srdce se mi zabodlo ještě více šípů, kdybych mohl, tekly by mi slzy. Skutálel jsem se z Alice na podlahu a snažil se své emoce držet na uzdě.

Nerozumněl jsem tomu, tohle by Bella nikdy neudělala. Nikdy by to svobodně nedělala. Někdo ji nutil. Z hrdla se mi vydralo zavrčení. Do prázdných žil se mi vlilo nové odhodlání. Musím jí zachránit. Netušil jsem, kde je, ale její postava, situace a ruce mě přiměly to neřešit. Na rukou jí trůnily vpichy, opět mě bodlo. Kdybych měl čas, pravděpodobně bych dál ležel na zemi a proklínal se, ale já jí musel pomoct. Dlužil jsem jí to.

"Kde to je?" zavrčel jsem na Alice.Odpověď jsem čekal na cestě. Šel jsem směrem ven. Poprvé za dlouhou dobu jsem šel pryč z téhle zatuchliny. Musela být noc, Alice by takhle neriskovala.

Zavrčel jsem a dožadoval se odpovědi.

Nevím! zaječela na mě zničeně. V její hlavě se pořád přehrával ten obrázek, byla z toho zděšená jako já.

"Snaž se. Musíme na to přijít!" řekl jsem jí, ale můj hlas by pro člověka byl jen šelest listů. Myslel jsem si, že žije normální život, zatímco já tady umírám. Ale tohle rozhodně nebyl normální život. Tohle už nebyla Bella, byla to nějaká troska. Troska kterou jsem z ní udělal já. Byl jsem z toho vyděšený a doufal jsem, že se mi to pouze zdá. Namlouval jsem si, že to není ona, že to nemůže být ona. Ona by měla právě žít normální život po boku nějakého muže, možná mít rodinu nebo být na vysoké. A místo toho prodává své … Nemohl jsem ani dokončit tuto myšlenku.

Nevěděl jsem, kde by mohla být.

Napadlo mě jít nejdříve za Charliem. Utíkal jsem do Forks, na místo kam jsem tak dlouhou dobu toužil jet, ale ona už tam není. Bylo brzy ráno, slyšel jsem Charlieho oddychávat. Hlasitě jsem zabouchal na dveře. Charlie se lekl a zaposlouchal se. Znovu jsem zabušil, aby jsem ho ujistil, že se mu to nezdálo.

Když scházel schody funěl, ale nakonec dveře otevřel. Jakmile mne spatřil, jeho oči se rozšířily vztekem a v hlavě na mě nadával. Chystal se na mě řvát, co tady dělám, ale já jsem ho nenechal, musel jsem jednat rychle. "Kde je Bella?"

"Co tobě je potom?" zařval a odešel od dveří k věšáku. Podle jeho myšlenek mi došlo, že hledá zbraň. Naštěstí mi odpověděl na otázku, pouze v myšlenkách, ale mě to stačilo. Nevěděl to, jednoho dne se sebrala a zmizela. Zanechala jedině dopis, ve kterém psala, že tady už nemůže žít. Volala mu, ale po čase přestala. Kvůli mě. Stalo se jí to kvůli mě.

Opět se mě chytla slabost, chtěl jsem, aby mě Charlie zastřelil, ale to nemohl.

„Charlie, je mi to líto. Musím vědět, kde je!“ odpověděl jsem mu zkroušeně.

Ty? Ty to chceš vědět? Potom co jsi udělal mojí holčičce! Řval Charlie v myšlenkách, ale nic neřekl, protože neměl sílu. Viděl jsem, jak mu po tváři stekla slza. V hlavě mi nedobrovolně ukázal svůj soukromý výzkum. Ukázal mi místo, kam ho zavedly její účty a telefonáty. Denver. Ukázal mi přesný dům, odkud volala.

Rozběhl jsem se. Charlie to nejspíše viděl, ale na tomhle už nezáleželo. Alice s Jasperem byli daleko. Ve Forks jsem byl daleko dříve než oni.

Městem jsem proběhl jen tak, nedával jsem si pozor na auta či cokoliv jiného, šlo mi jen o ni. Doběhl jsem do toho domu a zastavil se u dveří s nápisem domovník. Necítil jsem jí, tady už nemohla být. Vůně se jen tak nemění.

„Ano?“ zeptala se postarší žena.

„Hledám Bellu Swanovou. Bydlela tady, ale nejspíše je to už déle.“

Sledoval jsem změny v obličeji té ženy. V myšlenkách si projížděla všechny tváře, až narazila na její. Vzpomněla si na ní, když tady byla první den. Její zničená tvář mě bodla do srdce, ale dále jsem se snažil něco najít v myšlenkách té ženy. Viděl jsem, jak jí potkávala. Den ode dne šťastnější nebo spíše smířenější. A najednou přestala chodit, už se nevrátila z práce.

„Kde pracovala?“ vyhrkl jsem.

Žena se zatvářila zmateně, ale v myšlenkách jsem viděl cestu.

Pomalým krokem jsem vyrazil z budovy a na ulici opět přidal. Zastavil jsem se před podnikem, který se mi předtím zjevil v mysli domovnice. Bylo to ono.

Vstoupil jsem dovnitř a došel rovnou k baru. Byl tam jakýsi muž středních let, který se vesele vybavoval se zákazníky.

„Pane?“ oslovil jsem ho.

„Máte přání?“ zeptal se mě a zvědavě si mě spolu s ostatními zákazníky prohlížel.

„Hledám jednu dívku. Bellu Swanovou, pracovala tady.“

„To jméno mi nic neříká,“ přiznal. Mluvil pravdu. Ale pak mu hlavou projel obrázek Belly, ovšem pod jiným jménem.

„Občas si říkala Becky.“ Netušil jsem, proč si změnila jméno. Možná jí moc připomínalo minulost.

Muži za barem se rozšířily oči. Ukázal mi, jak jí někdo cpe do kufru auta. Neudržel jsem se a přeskočil bar. Muž se zamračil a chtěl začít řvát, ale já ho popadl za triko a přimáčkl ke zdi. „Kam?“

„Cože?“ řval. Ostatní zákazníci vyděšeně vstávali a někdo vytahoval mobilní telefon.

„Kam ji odvezl!“

Lone Tree. Tyto dvě slova mi mi pomohli rozřešit záhadu. Odhodil jsem ho prudce proti podlaze a utíkal. Ten podnik nebyl přímo v tom městečku. Byl na jeho okraji u dálnice.

Z dálky jsem slyšel oplzlé odporné myšlenky zákazníků. Byl jsem zhnusen, zvláště když tohle musela dělat Bella. Moje nádherná nevinná Bella. K tomuhle jsem jí donutil já. Jedině já to mohl napravit.

Rozrazil jsem dveře, všechny oči se stočily na mě. Ucítil jsem to nejvábivější, co jsem mohl ucítit. Její krev. Dolákala mě, až ke dveřím jakéhosi pokoje, které jsem rozrazil. Ta vůně nebyla silná jako ten pohled, který mě čekal.

Viděl jsem jí, jak si podruhé zabodává nůžky, už jsem s tím nemohl nic udělat. Doběhl jsem k ní a nevěděl co dál. Bojovat o její život, užívat si její přítomnosti. Popadl jsem něco po ruce a přimáčkl jí to na ránu, aby ztratila méně krve. Ale to bylo k ničemu, celé tělo měla pořezané, krev po celém těle a pokoji.

Podívala jsem se jí na obličej. Nejdříve se usmívala, zbývalo mi jen na ní zírat. Jen zírat na to co jsem jí provedl. Úsměv jí zamrzl a ona začala kmitat očima. Jako by se najednou probudila. Myslela si, že jsem pouze halucinace a teď toho litovala. Chtěla žít, chtěl to vzít zpět. Doopravdy si myslela, že jí nemiluju.

Pokoušela se bojovat, ale nešlo jí to. Nemohla vyhrát. Měl jsem šanci ji zachránit, ale to si nezasloužila. Nezasloužila si být zrůda jako já. Držel jsem její obličej ve svých dlaních a sledoval, jak z ní uniká život. Jak se se mnou pohledem loučí. Řval jsem. Řval jsem celou dobu. Prosil jsem jí, prosil jsem jí, ať bojuje, ale tento boj byl dávno prohrán.

Díval jsem se do těch beznadějných očí. Vlasy si ostříhala, musela teď, ve vizi je měla pořád dlouhé. Po tváři se jí táhla dlouhá rána. A ona naposledy vydechla. Naposledy jsem spatřil její živost. Naposledy jsem spatřil její pohled, naposledy jsem okusil její lásku.

V dlaních už mi zbylo jen bezvládné tělo. Přitáhl jsem si jí na klín a začal zvlykat. Nevěřil jsem tomu, nevěřil jsem, že jsem jí zabil. Jak jsem jí to mohl udělat? Byla moje světlo, byla nejdůležitější osoba na světě. Byla pro mě vším a já jí zabil. Zhnuseně jsem se proklínal.

„Bello,“ zašeptal jsem naposledy její jméno a zavřel jí oči. „Navždy tě budu milovat!“

Zaťal jsem čelist. Tak moc jsem jí miloval, tento pohled mě ničil. Nemohl jsem nic udělat.

„Měli by jsme ji odnést,“ promluvil za mnou Carlisle. Nevěděl jsem, kdy přišel, ale za mnou stála veškerá má rodina.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Už jí nemůžeš pomoct,“ zašeptala Esme a zlomil se jí hlas. Slyšel jsem, jak dopadla na zem a vzlykala. Její vzlyky zanikaly ve vzlykách ostatních. Bolelo to všechny, ale mě nejvíce. Miloval jsem ji nejvíce a byl jsem její vrah. Mohl jsem za to.



Políbil jsem jí naposledy na čelo. Její rakev byla vepředu v kostele. Neměla být původně otevřena, protože ten pohled byl děsivý, ale já se na ní toužil naposledy podívat. Pohladil jsem jí po jejích krátkých vlasech a vzlykl. „Je mi to líto,“ šeptal jsem zlomeně. Dopadl jsem na stranu rakve a musel nohy nutit se držet. „Je mi to tak líto, Bello.“

Skenoval jsem si do hlavy každý její rys a pomalu zaklapoval víko. To byl poslední pohled, který jsem jí mohl věnovat. Poslední pohled, poslední dotek, poslední polibek. Naposledy jsem se mohl ujistit, že se mi to nezdálo.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem a zmizel. Nechtěl jsem, aby mě tady osamotě Charlie spatřil. Když jsme mu s Carlislem přivezli tělo, mále zemřel. Když se vzpamatoval, chtěl mě zabít, ale neměl na to sílu. Jasper musel odjet. Za Bellu smutnilo celé město. Všichni kdo ji znali, ji milovali.

Její matka to nesla jako Charlie. Hodiny od jejího příjezdu proplakala, stejně jako ostatní.

Doběhl jsem do vily právě včas, abychom mohli vyjet. Kostel se mezitím zaplnil. S Alice jsme šli první. Lidé po nás zírali. Všichni mě právem proklínali a věděli, že je to má vina.

„Vypadni!“ začal řvát Charlie na druhé straně, když mě spatřil. Po jeho tvářích tekly slzy, za těch pár dnů zestárl o dvacet let. Povadlá kůže, kruhy pod očima. „To tys jí zabil!“ zařval přidušeně a svezl se na lavici.

Na tvář mi padla ještě bolestivější grimasa než dříve. Dal jsem si obličej do dlaní a vzlykal. Cítil jsem, jak mě Alice objala a její tělo taky ovládaly zvlyky. Charlie měl pravdu, neměl jsem, co tady dělat. Měl jsem hnít v pekle. Alice mě ještě více objala, ale nemohla mě udržet. To by dnes nedokázala ani Emmet.

Utíkal jsem pryč a doufal, že se jí budu moct omluvit za vše, co jsem jí provedl. Že se s ní setkám a spatřím její živé oči. Že se usměje, že jí budu moci políbit. Že jí už nikdy neuvidím takovou, jako byla v tom odporném pajzlu.

Utíkal jsem za smrtí a za ní, protože jsem věřil, že se s ní setkám. Že budeme spolu.

Poslední komentáře
23.04.2010 15:01:44: jezisi, to bylo taaaam smutny. Do posledni chvilky sem myslela, ze se odhodla a promeni ju, ale ono...
 
Bez povolení přísně zakazuji kopírováno veškerého obsahu, protože na něj vlastním autorské právo!