Spisovatelské pokusy jedné amatérky

Odkazy na oblíbené stránky

Hollis

Hollis... Její povídky mé k mnohému inspirovaly. Je to můj FF vzor.

Scrivere.ic.cz

Stránky, kde též najdete mé psaní, akorát v kolektivu skvělých lidí.

OurStories

Nezávislé povídky neprofesionálních spisovatelů

Stmivani.eu

Stránky o knihách Stephenie Meyer

Statistika

Fanfiction TW

Život není pohádka - Z pohádky na dno - 1. díl

       Zlomenému srdci se nedá pomoct. Bella se to snaží útěkem vyřešit a zpočátku se jí to daří, ale jeden den stačí k tomu, aby si šáhla na dno a už se od něj neoddálí. Život není pohádka, ale svině, specificky v dnešních dnech. Něco tak odporného se může stát pouze v dnešní době, ale je o tak.

DOPSANÁ

Můj názor: Myslím, že má prozatím nejlepší povídka. Nemyslím slohově, ale dějově. Žádné cukrování, ale odporná fascinující realita.

Chtělo se mi vzlykat, ale to vždy po tomhle. Bez této práce bych neměla žádné peníze. V mé situaci by jste si řekli, proč jsem nespáchala sebevraždu, ale já nebyla připravená zemřít. Než smrt jsem radši dělala tohle, nabízela své tělo.

Krátce po jeho odchodu jsem utekla, představovala jsem si, že někdě začnu nový život, ale s mými 800 dolary to nebylo tak jednoduché. Snažila jsem se normálně žít s Charliem, vézt normální život, ale přes tohle se přenést nedá, proto jsem utekla.

Nastoupila jsem do autobusu a naposledy se ohlédla na Forks, na můj bývalý život. Viděla jsem jenom utrpení: viděla jsem jeho záda, jak odchází, viděla jsem trojici upírů, viděla jsem všechno, co mi způsobil.

Charliemu jsem zanechala dopis:


Tati,

je mi to líto, zvláště proto že ti to musím oznamovat v dopise, ale ty bys mě nenenchal odejít. Nemůžu už v Forks déle zůstat, už mě tady nic nedrží, jsou tu pouze vzpomínky.

Nehledej mě, nepřeju si to. Až se dostanu k telefonu, zavolátim a dám ti vědět, že jsem v pořádku. Nejedu k mámě, ona o tom neví, jí zavolám taky. Neboj se, budu v pořádku.

Bella


Bylo mi ho líto, musel se to dozvědět z dopisu, ale kdybych mu to řekla do očí, nenechal by mě odjet. V tomhle stavu, bez vědomí, kam jedu, prostě by mě nenechal.

Ani já sama jsem nevěděla, kam jedu. Sbalila jsem si nejdůležitější věci: hygienické potřeby, pár kousků oblečení, pár knih, peníze a doklady. Nic víc jsem nepotřebovala, nevěděla jsem, kam půjdu ani co budu dělat. Prostě jsem šla.

Hodila jsem si svou skromnou tašku přes rameno a naposledy zamkla dveře od mého starého domu. Náklaďáček by nemusel vytrvat a přežít, radši jsem šla na autobus. Měla jsem štěstí, první jel hned po pěti minutých, jel do Port Angeles. V autobuse jsem si sedla až dozadu a vytáhla knihu, ale vůbec jsem si nečetla. Přemýšlela jsem o svém činu. Neměla jsem strach, to mě překvapilo nejvíce, možná krapet nervozity, ale jinak jsem si byla plně jista tím, co dělám.

V Port Angeles jsem nasedla do vlaku, který – jak jsem po deseti minutách jízdy zjistila – jel až do Denveru. Cestou jsem se dívala z okna a cítila jsem, jak se měním. Ne fyzicky, ne nijak výrazně psychicky, ale začínala jsem pociťovat pocity, které jsem nikdy nepociťovala. Cítila jsem svobodu, šanci na nový život.

Prospala jsem se cestou do Denveru, tam jsem vystoupila a netušila, kam jdu a co mám dělat. Ale šla jsem.

Koupila jsem si noviny a podívala se do inzerátů, měla jsem hrozné štěstí, nabízeli tam pronájem v mé finanční skupině, mohla jsem si dovolit zaplatit nájem na tento měsíc a možná na příští, zbytek jsem si musela nechat do zálohy.

Ten byt byl na druhé straně města, musela jsem se třikrát ptát než jsem tam došla a našla ten správný dům. Dům byl postaven z červenách cihel, měl čtyři podlaží. Vešla jsem dovnitř a zaťukala na dveře s nápisem Domovník, byly to první dveře v domě, byla jsem ráda, že jsem to hned našla.

Domovníkem byla vlastně domovnice, postarší milá dáma. Naštěstí jsem byla první zájemce a jelikož ze mě domovnice necítila nebezpečí, pronala mi byt hned. Platila jsem hotově, trošku jí to překvapilo, ale ujistila jsem jí, že příště budu platit převodem. Věřila mi.

Její oči opět zpozorvaly, že mám pouze jedno zavazadlo. Řekla jsem jí, že jsem ztratila rodiče při havárii a potřebovala jsem začít znova. Jelikož mi přitom do očí vnikly slzy, uvěřila tomu a nehrabala se v tom. Lhala jsem jí, ale přeci jenom jsem něco ztratila, ztratila jsem lásku. Ale získala jsem nový život.

Tento krok pro mě byl velký, byla to obrovská změna, která nešla vrátit, nemohla jsem prostě přijít domů a říct Charliemu 'Promiň, ale tamto byla jen zkouška'.

V bytě jsem musela spát na podlaze a byla jsem přikrytá oblečením. Moc pohodlné spaní to nebylo, ale alespoň jsem měla střechu nad hlavou.

Byt byl jedna velká místnost plus koupelna. V koupelně byla sprcha, záchod a umyvadlo – základní vybavení. Kuchyň byla také zařízená, malá lednička, sporák a poličky. Zbytek bytu byly holé zdi. Všechno bylo sladěné do žluté, teplé barvy, to mi stačilo.

Druhý den jsem se probudila hodně brzy, celé tělo mě bolelo, postel ještě nebyla v mé finanční výši, ale nafukovací matrace ano. Našla jsem si první velkoobchod a nakoupila všechno potřebné – kromě matrace, nějaké jídlo, přikrývky a ručníky.

V obchodním centru jsem našla telefon a po pár prodýchání, jsem vytočila číslo do Charlieho práce, doma určitě nebude.

Zazvonilo to dvakrát, když se ozval hlas Charlieho: „Náčelník Swan.“

Najednou mi došel hlas, nadechla jsem se znovu.

„Bello?“ zeptal se Charlie poplašeně.

„Jsem to já,“ zaskřehotala jsem, od rána jsem nemluvila, měla jsem hlasivky ještě trochu ochraptělé.

„Bello? Kde jsi? Vrať se,“ Charlie zněl strašně vyděšeně a roztřeseně.

„Jsem v pořádku, jsem ..“ nemohla jsem mu říct, kde přesně, ale .., „Jsem v Coloradu, našla jsem si byt, jsem v pořádku.“

„Byt? Bello, vrať se,“ žadonil smutně Charlie. Takhle zlomeného jsem ještě neslyšela, takhle musel znít po mámině odchodu.

„Je mi to líto, Charlie, ale budu ti pravidělně volat, budu ti dávat navědomí, že jsem v pořádku, jen mě nehledej, potřebuju začít znovu.“

„Bello, to se stává pořád, každý už někdo zažil zlomení srdce.“

Neudržela jsem slzy. „Musím jít, zavolám ti.“

„Ne, Bello..“

Nedozvěděla jsem se nic víc, položila jsem sluchátko a šla si sednout na lavičku. Dala jsem si obličej do dlaní, trápila jsem ho i Renée, ale potřebovala jsem to udělat.

Z mých úvah vzešlo, že zavolat Renée by mi teď nepomohla a už bych nemusela být tak klidná jako s Charliem.

Vzala jsem tašky a vrátila se do bytu, uložila jsem všechno na své místo a sedla si. Musela jsem něco dělat, jinak bych spadla do další deprese, ale co dělat v prázdném bytě.

Vyšla jsem ven, šla jsem se jen projít. Pečlivě jsem sledovala kudy jdu, abych se náhodou neztratila. Zatočila jsem na rohu doprava a jen tak náhodou se koukla do výlohy – Hledáme čísnici – hlásala cedule uvnitř.

Nikdy jsem nevěřila na věci s osudem, ale tohle mi dalo víru, že jsem přesně tam, kde mám být. Využila jsem toho a vstoupila do baru, bylo zde poměrně prázdno a za pultem stál muž ve středních letech se širokými rameny a milým úsměvem. Byla jsem čtvrtý zákazník uvnitř, takže si mě hned všiml. Došla jsem až k pultu a rozpačitě se usmála.

„Co si dáte?“ zeptal se a usmál se. Připomínal mi Mika.

„Vlastně, chtěla bych se zeptat, jestli pořád scháníte číšnici?“ a kývla jsem na ceduli ve výloze.

„Jistě, dělala jsi někdy v baru?“

„Ne, ale potřebuju peníze,“ s upřímností daleko dojdu. „Nikdy jsem v baru nedělala a jsem velice neohrabaná, ale budu se snažit a naučím se všechno, co bude potřeba.“

„Chci vidět tvou neohrabanost a beru tě.“ Další znamení. „Tohle není ten podnik, co si hraje na ty pravidla venku, takže plat budeš dostávat hotově.“ Už mi netykal. „Žádná smlouva, směny si můžeš kdykoliv prohozovat, ale zase si nechoď do práce, jak chceš. Kdy můžeš nastoupit?“

„Klidně hned.“

„Bezvadné.“ řekl a usmál se na mě, já se na něj taky usmála, dostala jsem práci. „Tvé jméno?“

„Be..“ Počkat, žádné smlouvy? Tudíž žádná jména. „Becky.“

Zkoumavě se na mě podíval, ale usmál se, došlo mu, že lžu, možná i mé mírné zrudnustí dopomohlo. „Dobře, Becky, tak pojď.“ Zvedl jednu stranu pultu a kývl na průchod. Prošla jsem až do malého kumbálu dozadu, on šel za mnou.

„Tohle je šatna, jsme tu tým, takže se nemusíš bát, že by ti někdo něco vzal. Já jsem majitel, jmenuju John, mimochodem, a tady jsou napsané směny.“ Ukázal na papír na stěně. „Ty prázdné jsou tvoje, pokud si budeš s někým chtít vyměnit, tak si zajdi za ním a poproš ho, buď ti pomůže nebo ne.

Tady máš skříňku,“ otevřel jedné skříňky v rohu, poslední. „Až si odložíš, přijď dopředu, zaučím tě.“ Nemohla jsem mu ani poděkovat, byla jsem zaskočená, všechno šlo až moc dobře. Odešel a nechal mě tam. Sundala jsem si jeanovou bundu a dala si jí do skříňky, kterou jsem potom zavřela.

Než jsem odešla, podívala jsem se na rozpis směn. Směny se mi střídali, na ranní směnu byl jeden člověk, na odpolední dva a na noční tři plus občas čtyři, nejvíce to tady asi žilo v noci. Dnes jsem měla zrovna ranní, takže za mě John zaskakoval, další směna, byla zítra na noc, ale budeme tady čtyři. Dnes bych se tedy eventuelně musela naučit základ a zítra se jen zdokonalovat.

Odešla jsem dopředu, přibyli dva lidé. Pravděpodobně pravidelní návštěvníci, oba se bavili s Johnem, oba byli staří pánové v důchodu. Ve dne kavárna, v noci bar, pomyslela jsem si.

„A kdo je tato dáma, Johny?“ zeptal se ten šedivější. Stoupla jsem si vedle Johna.

„Naše nová posila, Becky.“ představil mě a oba staří muži mi podali ruce. S každým jsem si potřásla a otočila se na Johna, on mě začal zaučovat. Ukázal mi, co všude je, ceník, způsob, jak udělat nějaké drinky, úplně jiný svět než ten, který jsem znala dosud. Bude chvíli trvat než to dokážu všechno udělat a všechno budu znát nazpaměť, ale jde o zvyk.

Z práce jsem šla ve zvláštní náladě. Kdybych neodjela, přicházela bych právě ze školy a šla dělat úkoly, šla bych k Charliemu domu. Ale dnes jdu k sobě domů, nemusím nic dělat, ale můžu, bylo to na mě. Nemusela jsem vařit, pokud jsem neměla hlad. Všechno bylo na mě.

Na důvod svého odjezdu jsem jen mlhavě vzpomínala, neměla jsem čas se tímhle teď zaobírat, musela jsem se postarat sama o sebe. Na odpoledne jsem potřebovala dojít na úřady a vyřídit si vše potřebné, ikdyž by mě Charlie jako náčelník policie mohl vystopovat, ale nemohla jsem se do konce života schovávat.

Domů jsem dorazila mrtvá, padla jsem rovnou na matraci a okažitě usnula.

Druhý den byl jiný, byla to opět nová zkušenost, život na vlastní pěst, bylo to něco jiného. Noční směna v baru proběhla v klidu, byl to typický noční bar, kam se všichni přišli pobavit a napít. Spolupracovníci, které jsem poznala všechny až asi po týdnu, byli milí a vstřícní, po pár měsících jsem se zde cítila jako doma, měla jsem rodinu.

Charliemu jsem zavolala každý týden a Renée ob dva týdny, ta se mě vždycky snažila přesvědčit, ať jedu domů, Charlie ne, chápal mě nebo se o to alespoň snažil, ale kladl mi na srdce, že se můžu kdykoliv vrátit.

Jednoho dne jsem šla do práce na odpolední směnu, měl tam být opět jen Johny. Vlezla jsem do baru, kde nebyl žádný zákazník, odpoledne to bylo velice divné. V baru byl průvah, šla jsem tedy k zadním dvěřím, protože tam odsaď foukal studený vítr. Ve dveřích stál Johny a Fernando.

Fernando byl dovozce a bratranec Johnyho, šel z něj strach, od pohledu jste ho zařadili mezi kriminálníky. Očividně se ti dva hádali, jakmile mě spatřili, podívali se zpět na sebe a dali si tak pauzu, otočila jsem se, že chci zmizet, ale Fernando na mě zavolal: „Počkej, Becky!“

Otočila jsem se zpět, usmíval se a Johny na něj šokovaně zíral. Něco mi uniklo?

„Ty ses pomátl!“ řval Johny na Fernanda.

„A proč?“ zeptal se nevinně Fernando. „Becky, pojď sem.“ znovu se usmál.

„Zůstaň, kde jsi,“ odporoval předcházejícímu příkazu Johny.

Byla jsem zmatená, ale radši jsem poslouchala Johnyho.

Fernanda to asi naštvalo, rychle ke mně došel a táhl za bundu ven zadním vchodem. Johny mě chytl za druhou stranu bundy a mluvil na Fernanda: „Pusť ji, ona s tím nemá nic společného!“

Fernando se slizky zasmál a mrkl se na mě. „Jedna holka mi vypadla, mám náhradu.“

Než jsem se vzpamatovala hodil mě surově do kufru auta, kladla jsem odpor, ale to mi bylo k ničemu. Před odjezdem jsem slyšela ještě dva rozzuřené hlasy, ale nemohla jsem jim rozumnět, byla jsem vystrašená. Co se stalo?

Najednou jsem ze své pohádky spadla na dno kufru, které mě vezlo, neznámo kam. Když jsem se vzpamatovala, začala jsem bouchat do kufru a snažila se utéct, ale nešlo pohnout s víkem kufru. Začala jsem hystericky křičet, ale on na mě hnusně zařval: „Drž, hubu!“

Po asi dvaceti minutách bezvýsledného pokusu o útěk, se auto zastavilo. Nastalo ticho a pak si pamatuju už jen, otevření kufru, hroznou bolest jak mě někdo vytáhl za vlasy a hodil na zem, pak jsem upadla do bezvědomí, protože jsem hlavou narazila do kamene.

Probrala jsem se až v nějakém pokoji, bylo mi mdlo, nedokázala jsem normálně vnímat, jen dvě ruce na mém těle, chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem. Chtěla jsem kopat, ale nemohla jsem, byla jsem omámená. Další co si pamatuju, bylo, že jsem pocítila hroznou bolest.

Po pár měsících jsem přestala odporovat, už jsem neměla sílu, byla jsem povolná. Bylo mi ze všeho blbě, ale smířila jsem se se svým osudem. Stejně jako ostatní holky tady, jsem dopadla tvrdě na dno a Fernando toho využíval, aby ukojil ubohá prasata, která toužila po sexuálním uspokojení.

Na droze jsem byla už závislá, dávali mi ji pořád, hádám, že jenom pro jistotu, ale já už jí potřebovala. Zapomněla jsem na svůj předchozí život, teď jsem byla tady a prodávala své tělo. Tohle byl můj konec, konec neskonalé lásky. Velké ale neopětované lásky.































Žádné komentáře
 
Bez povolení přísně zakazuji kopírováno veškerého obsahu, protože na něj vlastním autorské právo!