Spisovatelské pokusy jedné amatérky

Odkazy na oblíbené stránky

Hollis

Hollis... Její povídky mé k mnohému inspirovaly. Je to můj FF vzor.

Scrivere.ic.cz

Stránky, kde též najdete mé psaní, akorát v kolektivu skvělých lidí.

OurStories

Nezávislé povídky neprofesionálních spisovatelů

Stmivani.eu

Stránky o knihách Stephenie Meyer

Statistika

Fanfiction TW

Život není pohádka - Ze dna k temnotě - 2. díl

Sotva zaklaply dveře pokoje, sesunula jsem se na rozvyklanou, odpornou postel. Žádné jiné útočiště jsem neměla. Celé dny jsem zde trávila. Nezbývalo než čekat na dalšího. Bylo mi špatně už jen při té představě, ale nemohla jsem nic dělat. Netoužila jsem vidět zrcadlo, protože tlak na mé srdce, by zesílil a mé srdce by se nadobro roztrhlo.

Vždycky se mi chtělo vzlykat, ale nemohla jsem. Nedokázala jsem to, protože za tohle jsem mohla dát vinu jenom sama sobě. Kdybych byla silná a přežila to, tohle by se nestalo. Nebyla bych v této odporné díře. V žilách by mi nekolovala má znečištěná krev a ruce by se mi netřásly.

Vzpomínání na to co jsem měla, bylo nejhorší. Vzala jsem si to sama. Nahnula jsem se, abych spadla na hnusnou podlahu. Dopadla jsem na záda, ale ta bolest mě nebolela, jen navenek, uvnitř . Zalezla jsem do kouta a snažila se splynout s tou zdí, polezlou špínou. Ve vzduchu jsem cítila vlhkost.

Zavřela jsem oči a přirazila si kolena pod bradu. Bylo možné zmizet? Jen tak? Já si to přála. Vyletět nahoru, sledovat jak můj život mizí, jak jsme od něj konečně utekla. Už nikdy bych neviděla odporné tváře mužů. Už nikdy bych neviděla injekční stříkačku. Už nikdy bych neviděla sebe, to co se ze mě stalo. Štítila jsem se sama sebe, štítila jsme se svého těla, kterého se dotklo už tolik odporných existencí. Přesto tyto existence nebyly ztracené jako já. Ale já nemohla spadnout.

Ode dna se odrazuje nejlépe …, pokud máte šanci a možnost, kterou já nemám. Jsem navždy tady. Navždy dokud se nestanu zkaženým zbožím, pak spadnu a budu konečně šťastná.

Podívala jsem se na své ruce, které se mi ztrácely před očima, byly vidět jenom obrysy kostí, kolem kterých se ovíjela ovadlá kůže. Znovu jsem zavřela oči a v žaludku se mi vytvářel obrovský knedlík. Tohle jsem byla já. Kdyby mě viděl Charlie, bylo by mu špatně a litoval by mě. Kdyby mě viděl on, bylo by mu špatně? Nadával by si, že mi to udělal? Litoval by mě?

I přes všechno jsem ho milovala. Nemohla jsem jinak. Dal mi to, co jsem hledala, ikdyž si to vzal opět zpět. Věděla jsem, co jsem ztratila, to bylo nejhorší. Věděla jsem, co jsem hledala a to mě opustilo.

Trhavě jsem se nadechla. Objala jsem si nohy ještě více. Cítila jsem, jak se moje páteř nepříjemně tře o zeď, jak vyčnívala na žebry. Objala jsem se, jak nejvíce to šlo. Snažila jsem se zatlačit dovnitř sebe, snažila jsem se zmizet, neexistovat. Nikdo už nevěděl, jestli existuju, nikomu bych už neublížila. Všichni si mysleli, že jsem přestala žít. Ublížila jsem Charliemu, jako on ublížil mě.

Poprvé po dlouhé době jsem na řasách cítila slzy. Nechala jsem je téct. Slzy stékaly po mých tvářích a řezaly mé srdce tupě hluboko. Nedalo se to vydržet. Dvě tělesa, mezi kterými jsem se nacházela, mě tlačila mezi sebou, ten tlak mě ničil, ale nezničil nadobro. Bohužel.

Z místa vedle sebe jsem si vzala mé uklidnění. Krev mi už dávno neubližovala. Rozřezané tělo, ze kterého neustále kapala krev, mě vyléčilo z nechutě krve. Přiložila jsem si ostrý předmět k ruce a zatlačila. Do očí mi vhrkly nové slzy, slzy vysvobození, už jsem mohla myslet jenom na tu bolest. Zasmála jsem se úlevně, ale bolestivě zároveň. Vzlykla jsem nad svou situací.

Hranu nůžek jsem přesunula na stranu ruky a táhla tlačivě na druhou stranu. Zatla jsem zuby i oči, žebra se mi propadala, jak jsem se snažila zabránit hysterii.

Kovové nůžky jsem oddálila a podívala se na krev, která ztékala po rukojeti. Druhou rukou jsem zajela do vlasů a snažila si je vytrhnout, ale jenom abych více otupěla tuhle bolest. Podívala jsem se za krev, byl tam vidět můj odraz. Viděla jsem se naposledy před několika lety. Vlasy jsem měla divně oškubané, bledá jako papír. Vytahaná kůže po celém obličeji, oči propadlé a zešedlé. Zatnula jsem ruce a pěstí bouchla do zdi, ale pořád jsem ten odraz viděla před očima.

Znovu jsem ostrou hranu nůžek přiložila ke kůži, ale tentokrát na tváři. Se zavřenýma očima jsem je zarývala hlouběji a hlouběji. Odložila jsem je a přejela si rukou po tváři, krev mi ztékala po paži dolů k loktu a dopadala kapkami na zem. Spokojeně jsem vzhlédla. Stál tam, na stejném místě jako pokaždé. Díval se na mě mrtvýma očima bez zájmu. Duch, dokonaleji jsem si ho představit nemohla, ale přesto byl nádherný jako vždycky.

Vzpomněla jsem si na odraz, vztek a beznaděj mě vymrštila na nohy. Rozeběhla jsem k němu a začala do něj kopat. Mlátila jsem do něj pěstmi. V kloubech a kolenech jsem cítila odpornou bolest, ale to mě popohánělo. Všechno co jsem prožila, jsem vložila do těch ran. Všechny ty roky, všechnu tu bolest. Po tvářích se mi mísila krev a slzy. V ranách se voda zastavila a zahlcovala mě větší bolestí.

Vzlykla jsem a zastavila se. Zeď byla od krve a pár prohloubeninama. Zírala jsem na svou krev, stěna ji pojímala do sebe. Viděla jsem sebe předtím. Viděla jsem sebe s ním. Nikdy jsem si neuvědomila, jak jsem předtím byla krásná. Hnědé vlasy, které teď byly slepené k sobě a měly pochybnou barvu. Oči s jiskrou. Ne tyto neživé odporné, znechucené.

Couvala jsem, dokud jsem nenarazila na stěnu a nespadla dolů. Cítila jsem pod sebou nůžky, vytáhla jsem je z pod sebe a vzala je za rukojeť. Zdvihla jsem ruku a jeden pramen po druhém jsem stříhala. Špinavé vlasy padaly kolem mě. Někde byla krev, ale zaschlá.

Projela jsem si rukou po hlavě. Na hlavě mi zbylo chmíří. Někde byly delší a někde naopak skoro žádné. Usmála jsem se.

Otevřené nůžky jsem si přiložila k noze a jezdila po ní hranou. Na chvíli jsem je odložila a rozetřela si krev po celých nohách. Pak jsem nůžky opět vzala do ruky a smířila se se skutečností. Je konec, opustila mě i ta nejniternější naděje.

Naposledy jsem se podívala po svém odporném nahém těle. Zvedl se mi žaludek, ale setrvala jsem. Setrvala jsem až sem, setrvám ještě chvíli.

Naposledy jsem pocítila chuť slz, pach krve a sebe.

Usmála jsem se a zavřela nůžky. Přiložila jsem je ke břichu, na kterém trůnila jizva. Jizva po mém nenarozeneném dítěti.

Špičku jsem se zapíchla do středu břicha a oddálila je. Je konec. Co největší silou jsem si je zarazila do břicha. Ta bolest byla děsná, zakričela jsem bolest. Tím jsem si ubrala čas. Oddálila jsem je podruhé a zabodla je podruhé. Stáhlo se mi hrdlo. Už jsem neměla sílu dál pokračovat. Naposledy jsem se podívala po pokoji a naposledy se nadechla, naposledy se usmála.

Naposledy jsem ho spatřila, naposledy jsem spatřila jeho nádherné oči. Díval se na mě vyděšeně a otvíral ústa, ale já nic neslyšela. Viděla jsem ho a cítila ho. Někdo mi na břicho něco tlačil. Můj úsměv zmizel, nebyl halucinace. Byl tady. Naposledy jsem se na něj podívala a byla vystrašená, byla naděje. Naděje, kterou jsem ztratila, se na šla. Chtěla jsem se ho dotknout. Chtěla jsem ho slyšet. Chtěla jsem být s ním.

Panika se mi rozhostila po celém těle, snažila jsem se bojovat. Přežít. Pohnout tělem, nadechnout se, ale všechno černalo. Panicky jsem se snažila křičet, ale nemohla jsem, upadala jsem do temnoty. Cítila jsem jeho dlaně na tvářích. Už nic neříkal, rty měl silně zmáčknuté k sobě a kdyby mohl vzlykat, vzlykal by. V jeho očích se zračila bolest a strach. Naposledy jsem mu věnovala pohled a opustila tenhle svět s vědomím, že mu na mě záleželo.

Že má smrt pro něj něco znamenala, že byla zbytečné. Že moje hloupost mě zabila.

Ale už nebylo cesty zpět.

Žádné komentáře
 
Bez povolení přísně zakazuji kopírováno veškerého obsahu, protože na něj vlastním autorské právo!